Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci
Jazykové verze Česky | English | Deutsch | Русский | 日本語 | 中文
Hlavní stránka › Archiv › Interpreti 2009 › 21. 8. 2009 | Yan Pascal Tortelier, Pavel Šporcl, Česká filharmonie
Yan Pascal Tortelier, syn zesnulého Paula Torteliera, pochází z hluboce muzikální rodiny. Hru na klavír a housle studoval již od čtyř let a jako čtrnáctiletý získal v oboru houslí první cenu v soutěži Pařížské konzervatoře. Po studiu hudební vědy u Nadie Boulanger vystudoval dirigování pod vedením Franca Ferrary v Sieně a od té doby je zván k hostování u nejvýznamnějších orchestrů v Evropě, USA, Japonsku a Austrálii.
V letech 1992-003 působil jako šéfdirigent BBC Philharmonic Orchestra a těleso mu jakožto uznání za vynikající zásluhy udělilo titul čestného dirigenta. Yan Pascal Tortelier s BBC Philharmonic Orchestra nadále pravidelně spolupracuje.
Ravelovo klavírní trio v Tortelierově orchestraci mělo premiéru v roce 1992 a následujícího roku sklidilo velký úspěch u odborné kritiky při provedení na londýnském festivalu BBC Proms s BBC Philharmonic Orchestra. Před několika lety bylo dílo v Tortelierově orchestraci premiérováno také na festivalu Pražské jaro, v San Francisku, Tokiu a Melbourne. Skladba je dostupná na CD jakožto součást Tortelierova cyklu s díly Debussyho a Ravela.
V předešlých koncertních sezonách spolupracoval Yan Pascal Tortelier s orchestry jako London Symphony Orchestra, London Philharmonic Orchestra, Orchestre de Paris, St Petersburgh Philharmonic, Oslo Philharmonic, Filarmonica della Scala Milan, Radio Filharmonische Orkest Hollan či Royal Concertgebouw Orchestra. V USA to byly především Los Angeles Philharmonic Orchestra, San Francisco, Baltimore a Pittsburgh Symphony Orchestra, Montreal Symphony Orchestra a Philadelphia Orchestra.
Yan Pascal Tortelier v současné době pohostinsky vystupuje u symfonických orchestrů v Pittsburgu, Dallasu, San Francisku, Baltimore, St Louis a Sao Paulu, ale také u Dresden Philharmonie, Hallé Orchestra, London Symphony Orchestra a London Philharmonic Orchestra. V letech 2005-2008 byl Yan Pascal Tortelier hlavním hostujícím dirigentem Pittsburgh Symphony Orchestra.
Pittsburgh post Gazette, 19. dubna 2008
Pittsburgh Symphony Orchestra, Heinz Hall
Tortelier pronikl k jádru Edgarovy hudby
SERGEJ PROKOFIEV Houslový koncert č. 2
JOHANN SEBASTIAN BACH Partita pro sólové housle č. 2 (Sarabanda)
JOHN CORIGLIANO Tournaments
EDWARD ELGAR Enigma Variations
Každý je nějakým způsobem zvláštní. Nebo přinejmenším máme každý svou osobitou povahu. To je základem - a zároveň nejsilnějším momentem - Edgarových Enigma Variations, které zazněly v podání Pittsburgh Symphony Orchestra v pátek v Heinzově síni pod vedením Yana Pascala Torteliera.
Dílo bylo dokončeno roku 1899 a je skvělou sérií variací, jejichž téma však nikdy není prezentováno přímo (což je právě jednou z jeho "záhad"). Každá ze 14 vět je buď hudebním portrétem jednoho ze skladatelových přátel nebo líčí nějaký zvlášť hezký okamžik, který spolu zažili.
Představte si dobré i špatné vlastnosti a různé libůstky vašich přátel, známých či spolupracovníků a potom si představte, že toto vše vyjádříte v nanejvýš dvou minutách hudby! To by vám mělo poskytnout dobrou představu o tom, jak Enigma Variations znějí.
Na skladbě snad nejvíce udivuje upřímnost - a Tortelier si dal záležet, aby vynikla - s jakou Elgar své přátele popisoval. V sólu hobojisty Jamese Gortona v osmé variaci zdůraznil vysoký, trochu „holčičí“ smích Winifred Norbury, komický přesah v případě buldoka Georgie Robertsona Sinclaira ve variaci č. 11 a téměř rozpolcenou osobnost filosofa ve variaci č. 5.
Ve všech případech se Elgarovi podařilo vystihnout manýry a povahové rozdíly svých přátel. Rozhodně jde o velmi zajímavé hudební ztvárnění a Elgar je právem oceňován pro svou invenci. Podle mého názoru však obrovská rozdílnost jednotlivých variací svědčí nejen o Elgarově nadání, ale zrovna tak i o tom, jak podivní mohou lidé být. A díky bohu za to!
Ve složitějších a jemnějších pasážích tohoto díla se Tortelier ztotožnil s poněkud trudomyslnější stránkou skladatelovy povahy. Francouzský dirigent, který stál více než deset let v čele BBC Philharmonic Orchestra, zjevně dobře ví, jak si poradit s tempem a dynamikou této skladby. Úchvatná sóla houslisty Randolpha Kellyho, violoncellistky Anne Martindale Williams a klarinetisty Michaela Rusineka vynikla, ale velmi dobře obstál celý orchestr.
Totéž se však nedá říci o první polovině koncertu. Houslista Leonidas Kavakos, Tortelier a Pittsburgh Symphony Orchestra v Houslovém koncertu č. 2 Sergeje Prokofieva z roku 1935 zkrátka nebyli naladěni na stejnou vlnovou délku. Dílo je dramatičtější do větší míry, než jak mu to Tortelier umožnil. Úzkostlivě dodržované tempo bránilo širokodechému frázování vyznít a Kavakosova niterná hra sama o sobě prázdnotu nestačila zaplnit.
Řecký houslista nabídl vytříbené, intelektuální podání a předvedl svou charakteristickou, vpravdě fenomenální smyčcovou techniku. Houslový koncert byl však celkově trochu fádní, dokonce i pokud jde o vzletnou melodii druhé věty, a dirigent se měl postarat o více barevnosti nebo přinejmenším o větší dynamické odstíny. Nevím, zda bylo publikum spokojené či ne, ale nenechalo Kavakose odejít bez přídavku. Houslista publiku nakonec vyhověl Sarabandou z Bachovy Houslové partity pro sólové housle č. 2.
První skladbou na programu byly Tournaments (Turnaje) Johna Corigliana, což je v podstatě koncert pro vedoucí hráče všech nástrojových skupin. Napsat tak „diatonickou“ skladbu v roce 1965 vyžadovalo jistou odvahu. To, co činí projekt „Skladatel roku“ Pittsburgh Symphony Orchestra tak ojedinělým, je dramaturgie, protože je důležité znát nejen nejznámější díla určitého skladatele (např. Červené housle), ale ukázat celou šíři jeho tvorby. Tournaments je energické dílo, i když očividně poměrně rané. Především se v něm mnohokrát opakuje hlavní téma, jako by si skladatel nebyl úplně jist svou schopností zaujmout publikum. Každopádně však stálo za to si skladbu poslechnout a skutečnost, že je Corigliano skladatelem roku, je úspěch, ačkoli musím přiznat, že premiéra jeho Koncertu pro bicí nebyla můj šálek čaje. Zamyslete se ale nad tím, kdo tohle píše. Já jsem také jistým způsobem zvláštní!
Andrew Druckenbrod
Pavel Šporcl patří bezesporu k nejvýraznějším a médii nejsledovanějším domácím umělcům.
Pavel Šporcl má vzácný dar. Svou virtuositou a strhujícími výkony si získává obdiv a uznání odborné veřejnosti, svým vzhledem a názory poutá pozornost médií. Díky této kombinaci se neúnavně a úspěšně angažuje za propagaci klasické hudby. "Klasika bude u mě vždycky na prvním místě. Klasiku miluji a dělám ji na sto procent, i když nejsem proti občasnému odbočení."
Pavel Šporcl se však nebrání zabrousit i do jazzových či popových krajin. Vše ve jménu propagace širokých možností svého nástroje. Pavel tyto projekty charakterizuje: "Trocha improvizace a možnost autorského vlivu je příjemná a inspirativní."
Pavlovi se daří oslovovat širokou veřejnost a především mladé publikum.
Obvykle rezervovaná česká média ho v roce 2001 titulovala "talentem, který se rodí možná jednou za sto let". Neformální oblečení, důsledné nošení šátků napomohly jasné identifikaci médii. Další přízviska na sebe nenechala dlouho čekat "pirát pódií, enfant terrible klasické hudby, hudební bojovník".
Pavel Šporcl se jako jediný z českých houslistů mladé generace objevil v knize světově uznávaného kritika a houslového historika Henryho Rothe "Housloví virtuosové: Od Paganiniho do 21. století".
Přes veškerá mediální přízviska zůstává Pavel Šporcl především fenomenálním houslistou, který díky kvalitě svého projevu přitahuje široké publikum. Pavel Šporcl je častým hostem prestižních koncertních pódií v Evropě, USA, Kanadě i Japonsku.
Spolupracuje s řadou domácích i zahraničních orchestrů a s renomovanými dirigenty.
Je nositelem mnoha významných cen a ocenění.
Pavlovy nahrávky získaly kromě oslavných kritik i ocenění za nejprodávanější tituly na našem trhu.
Rozsáhlý repertoár Pavla Šporcla zahrnuje 40 houslových koncertů, nespočet sonát, komorních a virtuózních děl. Oblíbenou výsadou Pavla Šporcla je uvádět na svých koncertech také hudbu dvacátého století.
Rozmezí let 2008 - 2009 je již 113. sezonou České filharmonie.
Vůbec první koncert České filharmonie se uskutečnil 4. ledna 1896 v Rudolfinu, dirigoval jej Antonín Dvořák. Než převzal v roce 1919 šéfdirigentskou taktovku první významný dirigent mezinárodního formátu Václav Talich, stáli v čele orchestru Ludvík Čelanský a Vilém Zemánek, epizodně také Oskar Nedbal. Na Talichovu osobnost navázali další vynikající dirigenti: Rafael Kubelík (1942-1948), Karel Ančerl (1950‑1968) a Václav Neumann (1968-1990). V devadesátých letech se na šéfdirigentských postech vystřídali Jiří Bělohlávek, Gerd Albrecht a Vladimir Askhkenazy, který stál v čele orchestru do konce sezony 2002/2003. V pořadí desátým šéfdirigentem České filharmonie se od sezony 2003/2004 do 8. září 2007 stal Zdeněk Mácal.
Ve 113. sezoně není post šéfdirigenta obsazen. Některé jeho kompetence a povinnosti zastává hlavní hostující dirigent Manfred Honeck. Od sezony 09/10 bude šéfdirigentem ČF Eliahu Inbal.
Pro Českou filharmonii je již od dob Ančerlových typická bohatá zájezdová činnost na všech kontinentech. Nejinak tomu bylo i v minulé koncertní sezoně, kdy Česká filharmonie absolvovala, mimo koncertů v Evropě, zájezd do USA a Japonska. V právě probíhající sezoně čekají Českou filharmonii vedle zájezdů do Španělska, Německa a Švýcarska s Manfredem Honeckem i zájezdy se Zdeňkem Mácalem do Francie, Šýcarska a Belgie. Tradičně zakončí orchestr sezónu zájezdem na festival v Bad Kissingen.
Z nejnovějších CD orchestru se v poslední době setkaly s mimořádným ohlasem zejména nahrávky pořizované pro japonský trh. Se společností Octavia Records Česká filharmonie a Zdeněk Mácal postupně realizují komplety symfonií Antonína Dvořáka (těsně před dokončením), Gustava Mahlera, Petra Iljiče Čajkovského a Johannese Brahmse. S Manfredem Honeckem průběžně Česká filharmonie natáčí symfonie Antona Brucknera taktéž pro firmu Octavia Records. V koncertní sezoně 2007-2008 byly realizovány nahrávky všech 4 symfonií Roberta Schumanna s dirigentem Lawrencem Fosterem pro nahrávací společnost Pentatone. Předchozí nahrávky Symfonií č.3 a 4 Bohuslava Martinů s dirigentem Bělohlávkem pro Supraphon byly v roce 2004 nominovány na prestižní Cenu Grammy. V roce 2005 dostalo v Japonsku CD České filharmonie s živou nahrávkou Mahlerovy Symfonie č. 3 s dirigentem Zdeňkem Mácalem ocenění jako CD roku. Většinu svých nahrávek pořizuje orchestr doma v akusticky vynikající Dvořákově síni Rudolfina.
© 2010 Dvořákova Praha |
Mapa webu |
Ochrana osobních údajů |
Právní předpisy |
Dvořákova Praha na Facebooku |
Doporučit kamarádovi |
Napište nám |
Kontakty |