28. 8. 2009 | Massimo Zanetti, Martina ...

Massimo Zanetti je mezinárodně uznáván jako jeden z nejvýraznějších dirigentů své generace, především v oblasti opery. V době, kdy byl hudebním ředitelem Vlámské opery v Antverpách (1999-2002), se mnohé z jeho produkcí setkaly v mezinárodním odborném tisku s vynikajícím přijetím. Spolupracoval s mnoha významnými operními domy včetně Covent Garden, Teatro alla Scala v Miláně, Maggio Musicale ve Florencii, Teatro dell'Opera v Římě, Teatro Reggio v Turíně, Ženevské opery, Hamburské státní opery, Lipské opery a Královské opery v Kodani.

Zanetti velmi úzce spolupracuje se Saskou státní operou v Drážďanech, kde s úspěchem dirigoval Madama Butterfly, La Bohème a Dona Carlose. Zanetti rovněž dirigoval nová nastudování Le convenienze e le inconvenienze teatrali, Figarovy svatby, Normy, a Carmen ve vysoce hodnocené produkci režiséra Harryho Kupfera. Dále mnohokrát vystupoval se Staatskapelle Dresden, jejíž koncertní sezonu 2006/2007 zahájil Otellem v novém nastudování.

Massimo Zanetti je také častým hostem v Berlínské státní opeře, kde v říjnu 2002 úspěšně debutoval v opeře Norma, na což navázal nadšeně přijatým nastudováním Italky v Alžíru. V sezoně 2006/2007 dirigoval v Teatro di Bologna Verdiho Nabucca, a ve stejném nastudování jej poté dirigoval na letním festivalu v Savonlinně. V roce 2007 debutoval v Bavorské státní opeře v Mnichově s velmi úspěšnou novou produkcí Verdiho Luisy Miller (v režii Klause Gutha). Na jaře roku 2008 debutoval se stejnou operou - ale v novém nastudování - v Opéra de Bastile v Paříži (v režii Gilberta Deflo) a v listopadu 2007 poprvé vystupoval v San Francisco Opera, kde dirigoval Macbetha (Thomas Hampson - baryton, David Poutney - režie).

Po absolvování Hudební akademie v Záhřebu pod vedením profesorky Snježany Bujanović-Stanislav pokračoval Martina Zadro ve studiu na Universität für Musik und darstellende Kunst v Grazi v oboru píseň a oratórium u professora Gerharda Zellera. Od roku 1998 se zdokonaluje pod vedením profesorky Evy Bláhové. V roce 2004 začala současně studovat u Anny Moffo v New Yorku jako její poslední studentka. V průběhu studií se zúčastnila mnoha domácích i zahraničních soutěží. Mimo mnohých ocenění v Chorvatsku, získala v roce 1999 1. cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Lucie Poppové v  Bratislavě a 1. cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Martina Zadro debutovala v Chorvatském národním divadle v Záhřebu, potom následovalo hostování ve Státní opeře v Praze, a také v Zemském divadle v Salzburgu. Od roku 2003 je angažována jako sólistka Slovinského národního divadla v Lublaně.

V roce 2005 účinkovala jako Armgard při uvedení světové premiéry Offenbachovy první opery Rýnské víly v Lublaně, její výkon byl vysoce hodnocený nejen publikem, ale i evropskými odborníky. Nedávno se představila s mimořádným úspěchem jako Violleta na festivalu Longborough Opera Festival v Anglii a jako Mimi v Teatro Campoamor ve španělském Oviede. Její operní repertoár zahrnuje další role jako Micaela, Gilda, Giulietta, Donna Fiorilla, Zuzanka, Pamina. Spolupracovala s mnoha dirigenty - Yves Abel, Peter Feranec, Loris Voltolini, Elio Boncompagni, Dieter Rossberg, Johannes Wildner, Gianluca Marcianò a režiséry Emilio Sagi, Charles Roubaud, Caterina Panti-Liberovici, Manfred Schweigkofler a Krešimir Dolenčić.

Je absolventem Vysoké školy múzických umění v Bratislavě pod vedením prof. Vlasty Hudecové. Již v průběhu studií absolvoval turné v Itálii, kde interpretoval Mši C dur L. van Beethovena. V roce 1987 získal první cenu v celostátní soutěži studentů zpěvu vysokých škol ČSFR. V témže roce vystoupil v rámci Salzburger Festspiele v díle A. Schönberga Mojžíš a Áaron v režii J. P. Ponella pod taktovkou Jamesa Levina. Příznivý ohlas na jeho účinkování mu přineslo pozvání i v následujím roce.

V roce 1988 se Ľ. Ludha stal sólistou opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárnil celou řadu sólových tenorových partů. V roce 1989 se představil v Linzi a Innsbrucku v dílech Kniha sedmi pečetí F. Schmidta a v následujícím roce v premiéře nahrál pro Českou Televizi operu Memento J. Filase, která získala 2. cenu na festivalu televizních produkcí v Salzburgu.

Od roku 1991 se datuje začátek jeho mezinárodní kariéry. Opakovaně hostoval na divadelních i koncertních pódiích, či festivalových produkcích v Itálii, Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku, Španělsku, Maďarsku, Dánsku, Holansku, Anglii, Čechách, Turecku, Izraeli, Egyptě, Irsku, Portugalsku, Kanadě, USA a Japonsku.

Z každoročního hostování uveďme alespoň Vídeňské hostování v Kozerthausu v díle W. Egka Kolumbus a Janáčkově Osudu (1992), salzburské vystoupení s Korunovační mší W.A.Mozarta (1993), japonské turné s Vojvodem (Rigoletto-Verdi) či spolupráci s Jamesem Juddem v Montpellier v Stravinského Svatbě v roce 1994, liverpoolské uvedení Gilgameše ve spolupráci s J. Bělohlávkem a opakující se spolupráci s festivalem ve Wexfordu (Mascagni Iris) či parížské uvedení Glagolské mše a Osudu v roce 1995, hostování v Teatro dell'Opera v Římě opět jako Osaka v Mascagniho Iris v alternaci s José Curou a ve spoluúčinkování s N. Giaurovem, či v uvedení Korngoldova díla Die tote Stadt v japonském Kyotu (1996). V roce 1997 byl jedním ze třech tenorů koncertu pod pyramadami v Káhiře a opakovaně v Grazu, Linzi a Villachu, jako i sólistou v Glagolské mši v Lisabonu. Po hostování v Šárce byla opera Šarlatán dramaturgickým akcentem irského wexfordského festivalu v rocu 1998 a v Ankaře se představil ve Dvořákově Stabat mater a Mozartově Requiem. V roce 1999 zaznamenal velký úspěch v rámci hostování v Utrechtu a Amsterdamu, kde spolupracoval při uvedení Dvořákovy Stabat mater a ve francouzském Metzu při ztvárnění Eugena Oněgina. V New Yorku (Carnegie Hall) a v Montrealu Ľ.Ludha spoluúčinkoval při koncertním uvedení Szymanowského Kinga Rogera a v benátském divadle La Fenice v Janáčkově opeře Příhody lišky Bystroušky. Pražské uvedení Mozartova Requiem vystupoval pod taktovkou Sira Nevilla Marrinera. Na základě osobního přezpívání si Mo. M. Rostropovič vybral Ľ. Ludhu do série představení Kateřiny Izmailovny (Zinovij), které se už realizovalo v Madridu, Neapoli, Mnichově, Dojinu a Buenos Aires. Mezitím se v Montpellieru úspešně představil jako Vítek v Janáčkově opeře Věc Makropulos, v Tai-pei v Glagolské mši, v parížském Teatr Champs Elysée v Stravinského Oidipovi Rexovi. V roce 2000 také realizoval hostování v Manchestru a Leedsu s Dvořákovými díly Requiem a Stabat mater.

O rok později znovu koncertoval v Paríži (Szymanovského Symfonii č.3 pod vedením Mo. Kachidzeho), v Budapešti (Oidipus Rex), v Bologni a Parmě (Carmina Burana) v Palermu a Catanii (Bellini: Messa in la minore), v Lipsku zpíval Glagolskou mši pod vedením Mo. Janowského ve spoluúčinkovaní s E. Prokinou, M. Tarasovou a A. Kočergem , v Lewerkussenu se představil ve spoluúčinkovaní se Slovenskou filharmonií v Suchoňově Žalmu země podkarpatské a v Osace a Tokiu interpretoval Korngoldovo Mrtvé město. V březnu 2002 se vrátil z vystoupení v Sao Paolu, kde zpíval v dílech Kodályho a Bartóka.

Sólista opery Slovenské národního divadla basista Peter Mikuláš absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě v třídě prof. Viktórie Stracenské v roce 1967. Od roku 1978 je sólistou opery SND a od roku 1986 byl zároveň sólistou Slovenské filhamronie. Peter Mikuláš je absolutním vítězem mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech (1977), laureátem mezinárodní pěvecké soutěže P. I. Čajkovského v Moskvě (1981) a držitelem 2. ceny ze zpěvácké soutěže Mirjam Hellinové v Helsinkách v roce 1984.

V průběhu svého účinkování na prknech světových a domácích operních scénách stvárnil více než 50 postav v dílech italského, francouzského, německého či slovenského repertoáru. Aktivně se věnuje písňové literatuře a mimořádně bohatá je i jeho vokálně-symfonická nabídka.

Peter Mikuláš je interpretem, který pohotově, spolehlivě a stylově zvládne jakýkoliv part svého oboru. Spolupracoval s tak významnými dirigenty jako jsou G.Solti, sir Ch.Mackerras, sir N.Marriner, sir S. Rattle, sir C. Davies, M. Atzmon, C. M. Giulini, G. Rozhdestvensky, G. Theuring, O. Suitner, H. Rilling, A. Atzman, P. Schreier, S. Bychkov, V. Sinajskij, Ken Ichiro Kobayashi, A. Ceccato, M. Sieghart, V. Neumann, J. Bělohlávek, L. Pešek, G. Pretre, G. Albrecht, A. Rahbari a mnoha dalšími.

Rok 2008 - 2009 je již 113. sezonou České filharmonie.

Vůbec první koncert České filharmonie se uskutečnil 4. ledna 1896 v Rudolfinu, dirigoval jej Antonín Dvořák. Než převzal v roce 1919 šéfdirigentskou taktovku první významný dirigent mezinárodního formátu Václav Talich, stáli v čele orchestru Ludvík Čelanský a Vilém Zemánek, epizodně také Oskar Nedbal. Na Talichovu osobnost navázali další vynikající dirigenti: Rafael Kubelík (1942-1948), Karel Ančerl (1950-1968) a Václav Neumann (1968-1990). V devadesátých letech se na šéfdirigentských postech vystřídali Jiří Bělohlávek, Gerd Albrecht a Vladimir Askhkenazy, který stál v čele orchestru do konce sezony 2002/2003. V pořadí desátým šéfdirigentem České filharmonie se od sezony 2003/2004 do 8. září 2007 stal Zdeněk Mácal.

V sezoně 113. post šéfdirigenta není obsazen, některé jeho kompetence a povinnosti zastává hlavní hostující dirigent Manfred Honeck. Od sezony 09/10 bude šéfdirigentem ČF Eliahu Inbal.

Pro Českou filharmonii je již od dob Ančerlových typická bohatá zájezdová činnost na všech kontinentech. Nejinak tomu bylo i v minulé koncertní sezoně, kdy Česká filharmonie absolvovala, mimo koncertů v Evropě, zájezd do USA a Japonska. V právě probíhající sezoně čekají Českou filharmonii vedle zájezdů do Španělska, Německa a Švýcarska s Manfredem Honeckem i zájezdy se Zdeňkem Mácalem do Francie, Šýcarska a Belgie. Tradičně zakončí orchestr sezónu zájezdem na festival v Bad Kissingen.

Pražský filharmonický sbor patří mezi nejlepší smíšené sbory na světě. Již osm desetiletí aktivně spoluvytváří podobu a charakter především evropské hudební kultury. Svou uměleckou činnost zahájil v roce 1935 pod vedením svého zakladatele, pěvce a sbormistra Jana Kühna jako Český pěvecký sbor. Měl původně sloužit především potřebám rozhlasového vysílání a poprvé se představil 8. ledna téhož roku v opeře Debora Josefa Bohuslava Foerstera, kterou nastudoval Otakar Jeremiáš. Těleso se brzy osvědčilo jako spolehlivý partner pražských orchestrů při uvádění kantát, oratorií i oper a stalo se nezbytnou součástí pražského hudebního života. Začali jej angažovat význační dirigenti, jako byli kupř. Rafael Kubelík, Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Václav Smetáček ad. Některé koncerty se staly památnými událostmi.Bylo to například provedení Svaté Ludmily Antonína Dvořáka na nádvoří Pražského hradu pod taktovkou Rafaela Kubelíka v r. 1948, nastudování Krále Davida za řízení Artura Honeggera v r. 1949, provedení Beethovenovy Deváté symfonie na Pražském jaru 1949 pod řízením Ericha Kleibera, či nahrávka Stabat Mater Antonína Dvořáka s dirigentem Václavem Talichem v r. 1952, což byl první gramofonový snímek sboru. Zprvu amaterské těleso se postupně profesionalizovalo a v roce 1953 bylo organizačně přičleněno k České filharmonii, která se stala jeho nejdůležitějším partnerem.

V roce 1959 - po smrti zakladatele prof. Jana Kühna - přebírá řízení sboru prof. Josef Veselka. Jeho éra přinesla sboru nenapodobitelný moderní zvukový obraz, který se stal příkladem kvality pro mnohé sbory v Evropě. Prof. Veselka předváděl bezkonkurenční analytickou práci přinášející skvělou dramatickou stavbu jednotlivých skladeb s dokonalou intonační čistotou. V šedesátých letech podniká sbor, již pod názvem Pražský filharmonický sbor, velká zahraniční turné po Evropě. V sedmdesátých letech účinkuje sbor poprvé v Japonsku. V roce 1981 po 23 letech činnosti odevzdává prof. Josef Veselka řízení tělesa svému žákovi Lubomíru Mátlovi. Za jeho desetileté éry natáčí Pražský filharmonický sbor kupříkladu Stabat Mater a Requiem Antonína Dvořáka s dirigentem Wolfgangem Sawallischem, kantátové dílo Johanese Brahmse s Giuseppe Sinopolim a pravidelně účinkuje na Rossiniho operním festivalu v Pesaru. Gramofonové nahrávky s Českou filharmonií získávají mezinárodní ceny v Paříži, Berlíně a Tokyu a sbor dále nahrává i některé exkluzivní operní snímky.

Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a  dirigování na Akademii múzických umění v Praze. V roce 1998 se stal sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení, s nímž dosud absolvoval více než 150 koncertů doma i v zahraničí. Úspěšně se zúčastnil řady soutěží (např. absolutní vítězství v litevské Klaipedě 2003 a ve Vídni 2006). Stejně zajímavá je jeho nahrávací činnost pro Českou televizi, Český rozhlas a realizace několika CD. Za své úspěchy s tímto sborem získal cenu Unie českých pěveckých sborů Sbormistr-junior (2005). V letech 2005-07 byl druhým sbormistrem operního sboru Národního divadla v Praze (C. Donizetti - Don Pasquale, T. Veidl - Die Kleinstädter, W. A. Mozart - La clemenza di Tito, B. Smetana - Hubička). Vedle sbormistrovské profese se věnuje také orchestrálnímu dirigování a v této oblasti spolupracuje s mnoha českými symfonickými orchestry.

V roce 2006 byl Lukáš Vasilek na základě svých úspěchů pozván Pražským filharmonickým sborem ke spolupráci. Po krátkém období debutoval jako nový sbormistr PFS s  Českou filharmonií v projektu G. F. Haendel - Messiah v pražském Rudolfinu. Následovaly další koncerty s Českou filharmonií, kde byla jeho práce se sborem velmi pozitivně hodnocena. Na základě těchto výsledků byl v březnu 2007 jmenován hlavním sbormistrem. Vedle nastudování a řízení samostatných koncertů, jejichž repertoár zahrnuje skladby od období renesance až po současnost, připravuje velké oratorní, kantátové a operní projekty, při nichž sbor vystupuje s předními českými a světovými dirigenty a orchestry.