10. 9. 2011 | Aleksandar Markovic, ...

V říjnu 2010 vystoupí Aleksandar Marković ve své úloze šéfdirigenta Filharmonie Brno v Salcburku (Festspielhaus) a ve Štěpánském sále ve Štýrském Hradci, kde bude dirigovat Mahlerovu Symfonii č. 3. V lednu 2011 vystoupí s Filharmonií Brno v Linci (Brucknerhaus) a ve stejné sezoně jej dále čeká debut u Drážďanské filharmonie, Slovinské filharmonie a Záhřebské filharmonie. Se Slovenskou fiilharmonií zahájí “Lisztův rok 2011” a opětovně také vystoupí se Stuttgartskou filharmonií.

V sezoně 2009/2010 debutoval Aleksandar Marković ve Španělském rozhlase Madrid (RTVE) a ve vídeňském Konzerthausu, dirigoval Beethovenovu Symfonii č. 9 na závěrečném koncertu Bratislavských hudebních slavností a Verdiho Rekviem v Paláci umění v Budapešti. V předchozích sezonách debutoval Aleksandar Marković s Konzerthauorchester Berlin, Norimberskou filharmonií, s komorním orchestrem Spirit of Europe a se Staatsorchester Braunschweig.

Dále Marković uvedl v bělehradském Národním divadle nové nastudování Verdiho opery Forza del destino (Síla osudu). V roce 2008 dirigent spolupracoval se Scottish Chamber Orchestra, Deutsche Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz, Württemberskou filharmonií a Katarskou filharmonií. Ve stejné sezoně také zahájil s Vídeňským symfonickým orchestrem hudební festival Wiener Festwochen.

V sezonách 2005-2008 byl Aleksandar Marković šéfdirigentem Tiroler Landestheater Innsbruck, kde uvedl deset velmi úspěšných premiér (Cavalleria rusticana/ Pagliacci, Swan Lake, Romeo et Juliette, Der fliegende Holländer, Salome, Madama Butterfly, Tosca, Traviata, Nabucco, Norma) a řadu koncertů s Tiroler Symphonieorchester Innsbruck.

Aleksandar Marković vystoupil také v pražském Národním divadle a v Landestheater Salzburg a spolupracoval s Deutsches Symphonieorchester Berlin, Mozarteum Orchester Salzburg, Pražským symfonickým orchestrem, Wiener Kammerorchester a Wiener Konzertverein, Budapešťským koncertním orchestrem, Symphonieorchester St. Gallen, Litevským komorním orchestrem a Litevským národním symfonickým orchestrem, Janáčkovou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bělehradského rozhlasu, Symfonickým orchestrem Chorvatského rozhlasu a s Rheinische Philharmonie.

Richard Samek se narodil v Třebíči. Je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde vystudoval obor operní zpěv ve třídě prof. Anny Barové.

Po zakončení studia soukromě studoval u p. Natalie Romanové a úspěšně debutoval na jevišti Národního divadla Brno v roli Fausta v opeře Mefistofeles A. Boita, dále pak se zde představil v roli Pierra Bezuchova v opeře S. Prokofjeva Vojna a mír, v roli Junoše z opery B. Smetany Braniboři v Čechách a ve scénickém provedení Requiem W. A. Mozarta.

V současné době je členem operního souboru Státní opery Praha, kde nastudoval role v opeře L. Bernsteina Candide, G. Pucciniho Turandot, G.Verdiho Nabucco, G. Pucciniho Manon Lescaut, G. Donizettiho Lucia di Lammermoore a A. Dvořáka Rusalka.

Od r. 2007 je ve stálém angažmá divadla J. K. Tyla v Plzni, kde vystupuje v rolích Prince (Rusalka, A. Dvořák), Cassia (Otello G. Verdi), Ismaela (Nabucco, G. Verdi), Gonzalva (M. Ravel, Španělská hodinka), Raimonda (P. I. Čapkovskij, Panna Orleánská), Narrabota (Salome, R. Strauss) Rudolfa (Bohéma, G. Puccini), Tamína (Kouzlená flétna) a Jeníka (Prodaná nevěsta, B. Smetana).

Mladý basbarytonista se narodil 31. 7. 1986 v Praze. Vyrůstal v Kühnově dětském sboru, s kterým nadále spolupracuje. Po maturitě na gymnáziu byl přijat na Pražskou konzervatoř do třídy profesora Antonína Švorce. Již ve druhém ročníku byl přizván k alternaci do absolventského představení (Don Bartolo v opeře Figarova svatba). Od roku 2007 spolupracuje s Originálním hudebním divadlem Praha (projekty „Noc s Mozartem“ a „Neuvěřitelný Dvořák“).

V roce 2008 získal 3. cenu, cenu Národního divadla v Praze a cenu divadla F. X. Šaldy v Liberci na Mezinarodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V tom samém roce se zúčastnil mistrovských pěveckých kurzů vedených Alessandrem Svabem.

Od roku 2009 hostuje v roli Masetta v Národním divadle, v roce 2010 bude v té samé roli účinkovat na Otáčivém jevišti v Českém Krumlově a v Jihočeském divadle.

Prezident: Walter Nettig
Umělecký ředitel: Gerald Wirth

Historie

V roce 1498 – tedy před více než 500 lety – přemístil císař Maxmilián I. svůj dvůr a dvorní hudebníky z Innsbrucku do Vídně. Císař dal jasné instrukce, že mezi hudebníky má být šest chlapců. Vzhledem k nedostatku dokumentů se historici shodli na roce 1498 jako na oficiálním datu založení Vídeňské dvorní kapely (Hofmusikkapelle) – a v důsledku toho i Vídeňského chlapeckého sboru. Až do roku 1918 zpíval sbor výhradně pro dvůr, při mších, na soukromých koncertech a při státních příležitostech.

Se sborem spolupracovali umělci jako Heinrich Isaac, Paul Hofhaimer, Heinrich Ignaz Franz Biber, Johann Joseph Fux, Christoph Willibald Gluck, Wolfgang Amadeus Mozart, Antonio Caldara, Antonio Salieri a Anton Bruckner. Členy sboru byli svého času skladatelé Jacobus Gallus a Franz Schubert a dirigenti Hans Richter, Felix Mottl a Clemens Krauss. Bratři Joseph a Michael Haydnové byli členy sboru svatoštěpánského dómu ve Vídni a často zpívali společně s císařským chlapeckým sborem.

V roce 1918, po rozpadu habsburského impéria, převzala rakouská vláda záštitu nad dvorní operou (tedy nad operou, jejím orchestrem a dospělými pěvci), ale ne už nad chlapeckým sborem. Wiener Sängerknaben vděčí za své přežití iniciativě Josefa Schnitta, který se stal v roce 1921 děkanem císařské kaple. Schnitt ze sboru udělal soukromou instituci: z bývalých členů dvorního chlapeckého sboru se stali Wiener Sängerknaben a dvorská uniforma byla nahrazena námořnickým oblečkem, který byl tehdy vrcholem chlapecké módy. Sbor neměl dost prostředků na vydržování sboristů, takže v roce 1926 začal vystupovat na koncertech mimo kapli, na kterých uváděl moteta, světská díla a – na vlastní žádost chlapců – dětské opery. Dopad byl ohromující: během jednoho roku vystoupili Wiener Sängerknaben v Berlíně (kde je dirigoval Erich Kleiber), Praze a Curychu. V roce 1928 následovaly Atény a Riga, potom v roce 1929 Španělsko, Francie, Dánsko, Norsko a Švédsko, v roce 1932 Spojené státy, v roce 1934 Austrálie a v roce 1936 Jižní Amerika.

Současnost

V současné době má sbor okolo 100 členů ve věku deset až čtrnáct let, kteří jsou rozděleni do čtyř „zájezdových“ sborů. Tyto čtyři sbory každoročně vystoupí na celkem asi 300 koncertech před téměř půlmilionem lidí. Každá z těchto skupin stráví během školního roku devět až jedenáct týdnů na turné. Navštěvují prakticky všechny evropské země a často jezdí také do Asie, Austrálie a do Severní a Jižní Ameriky.

Spolu se členy Vídeňské filharmonie a Sboru Vídeňské státní opery udržují Wiener Sängerknaben tradici císařských hudebníků: jako Hofmusikkapelle dohromady zajišťují hudební složku při nedělní mši ve vídeňské Císařské kapli, tak jak to dělali už od roku 1498.

Sbor Wiener Sängerknaben je soukromá nezisková organizace. Na jeho rozvoj a budoucnost dohlíží osm členů řídicího orgánu.

V roce 2001 se stal uměleckým ředitelem sboru Gerald Wirth a prezidentem se v roce 2008 stal vídeňský komunální politik Walter Nettig.

Repertoár

Repertoár sboru zahrnuje vše od středověké hudby až po soudobou a experimentální hudbu. Základ „zájezdového“ repertoáru tvoří moteta, písně pro chlapecký sbor a vlastní úpravy Straussových valčíků a polek. Jak sbor, tak Hofmusikkapelle mají dlouhou tradici v objednávání nových děl. Benjamin Britten pro Wiener Sängerknaben složil vaudeville „The Golden Vanity“, jehož premiéru dokonce sám na festivalu v Aldeburghu v roce 1967 dirigoval. Rakouští skladatelé Heinz Kratochwil, H. K. Gruber (bývalý sborista), Ernst Křenek a Balduin Sulzer také pro sbor skládali.

Wiener Sängerknaben vystupují ve stěžejních sborových a symfonických dílech, někdy jako součást Hofmusikkapelle, jindy s dalšími orchestry a mužskými sbory. Prvidelně jsou žádáni o poskytnutí sólistů do velkých sborových a orchestrálních děl, jako jsou Bernsteinovy Chichester Psalms či Mahlerova Das klagende Lied. V uplynulých letech vystupovali s Vídeňskou filharmonií, Vídeňským symfonickým orchestrem, Filharmonií Oslo a Pittsburgh Symphony Orchestra. Mezi hostujícími dirigenty byli Pierre Boulez, Nikolaus Harnoncourt, Mariss Jansons, Zubin Mehta, Riccardo Muti (čestný člen Hofmusikkapelle), Kent Nagano, Seiji Ozawa a Franz Welser-Möst.

Sbor se také účastní operních představení v různých operních domech, zvláště pak ve Vídeňské státní opeře.

Dětské opery

Dětské opery jsou důležitou součástí repertoáru. Wiener Sängerknaben každým rokem uvádějí jedno či dvě jevištní díla, a to jak známé a oblíbené opery, tak nová díla.

World music a crossover

Od dvacátých let 20. století sbor na svých cestách sbíral hudbu. Jedním z cílů hudebního vzdělávání chlapců je představit jim co největší množství různých hudebních stylů. Gerald Wirth k tomu říká: „Neděláme si nárok na to, že zpíváme autentickou world music. Spíše vytváříme z původních pramenů, textů a nahrávek něco vlastního. Snažíme se být originálu věrni v tom, že se k němu chováme s úctou.“

V roce 2003 měl premiéru jejich třetí projekt world music s názvem Hedvábná stezka. Jevištní podobu barevného výletu po staré obchodní cestě připravila Rebecca Scheiner, režisérka Vídeňské státní opery. V Hedvábné stezce zazněly písně z Uzbekistánu a Číny, qawwali sa ghazal a všechno se zpívalo v originálu. V roce 2004 měli premiéru Piráti, které režírovala německo-kanadská režisérka Gita Pattison. Příběh o hledání neobyčejného pokladu je vyprávěn pomocí hudby z Jemenu, Anglie, Jamajky a Jižní Ameriky.

V sedmdesátých letech 20. století začal sbor uvádět úpravy písní Beatles od Heinze Kratochwila. V roce 2002 nahrál své úplně první popové album, na kterém byly písně Madonny, Céline Dion a Robbieho Willamse. Toto hojně prodávané CD bylo následující rok nominováno na rakouskou hudební cenu Amadeus. V uplynulých letech se sbor také zúčastnil nahrávání hudby k řadě soundtracků: Primal Fear (USA 1996), The 13th Floor (USA 1999), Dokuritsu shonen-gasshoudan (Japonsko 2000), animovaný film Doraemon (Japonsko 2000) a L.I.E. (USA 2001).

Od roku 1952 se Chorus Viennensis – kromě vystupování s vídeňským chlapeckým sborem Wiener Sängerknaben – věnuje literatuře pro mužský sbor všech slohových období. Přičemž za vedení sbormistrů jako Ferdinanda Grossmanna, Hanse Gillesbergera, Uwe Theimera, Uwe Christiana Harrera, Guida Mancusi, Raoula Gehringera a Michaela Grohotolskeho mohl sbor v této oblasti získat obzvláště velké zkušenosti. Nyní sbor vede Raoul Gehringer.

Na mnohých koncertech i záznamech tento sbor znovu a znovu dokazuje svoji mnohostrannost. Kromě udržování písní mužského sboru je jedním z nejzřejmějších cílů sboru Chorus Viennensis nabídnout svým v současnosti téměř 50 členům muzikální činnost ve společenství, které spojují dvě věci: minulost sboru Wiener-Sängerknaben a láska k hudbě.

Mezi českými orchestry má PKO zcela výsadní postavení a i ve světě se obdobná tělesa vyskytují jen velmi zřídka. Hra bez dirigenta představuje především zcela odlišnou kvalitu orchestrální sounáležitosti, kdy se každý hráč vztahuje ne k dirigentově taktovce, ale tělesu jako celku, a protože jsou všichni v roli interpretů hudby komorní, figuruje toto slovo v názvu orchestru naprosto oprávněně i přes rozsáhlejší nástrojové obsazení, jež vychází z praxe vrcholného klasicismu, tj. konce 18. století, a tvoří ho vícenásobně obsazený smyčcový čtyřhlas (11 houslí, 4 violy, 4 violoncella a 2 kontrabasy) doplněný zdvojeným dechovým sextetem (flétny, hoboje, klarinety, fagoty, lesní rohy, trubky) a tympány.

Právě iniciativa hudebníků coby interpretačních individualit psala historii PKO již od jeho zrodu, kdy z podnětu hráčů prvních pultů Symfonického orchestru Česko-slovenského rozhlasu v Praze vzniklo menší těleso, jež by adekvátnějším způsobem odpovídalo novým dramaturgickým představám soustředěným tehdy zejména na interpretaci starší české hudby, jak dokládá už zcela první nahrávka PKO z října 1951, Orchestrální kvartet Karla Stamice. Hned příštího roku se orchestr svou účastí na prestižním festivalu Pražské jaro zařadil mezi naše nejžádanější soubory, k čemuž přispíval též čím dál zřetelnější ústup od plného orchestrálního obsazení při interpretaci starší hudební literatury.

Repertoárové možnosti tohoto uskupení se tedy otevírají především v hudbě klasicismu (Haydn, Mozart, raný Beethoven), zasahují však i do epochy vrcholného baroka (Bach, Händel, Vivaldi). Odpovídající nástrojové obsazení se ovšem vyskytuje rovněž v dílech raného romantismu (Mendelssohn, Schubert) a velmi často také v hudbě 20. století (Britten, Honegger, Prokofjev, Stravinskij).

Zcela samostatnou kapitolu tvoří pochopitelně hudba starých českých mistrů představovaná takovými jmény či rody, jako jsou Michna, Zelenka, Stamic, Benda, Dušek, Mysliveček, Vaňhal, Koželuh, Vranický, Rejcha, Jírovec, Voříšek a další. Značnou pozornost věnuje PKO samozřejmě Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, hraje ale i řadu soudobých autorů, z nichž mnozí píší orchestru takříkajíc přímo na tělo.

Rostoucí závazky tělesa čím dál víc kolidovaly s požadavky angažmá v rozhlasovém orchestru, což roku 1965 logicky vyústilo v osamostatnění PKO. Po pádu komunistického režimu pak hráči v roce 1991 vzali provoz orchestru do svých rukou prostřednictvím podniku PKO – agentura, spol. s. r. o., jehož jednatelem je Jiří Krob, generálním manažerem je Marek Pospíšil.

Úctyhodná půlstoletá tradice PKO zanechala nesmazatelnou stopu jak v domácím hudebním životě, tak i na zahraničních pódiích. Orchestr v průměru absolvuje kolem 40 koncertů ročně. Domácímu publiku nabízí každoročně abonentní cyklus 4-6 koncertů v Dvořákově síni Rudolfina, pohostinsky vystupuje po celé republice a stal se už rovněž zcela neodmyslitelnou součástí dramaturgie nejvýznamnějších českých hudebních festivalů Pražské jaro a Pražský podzim.