Antonín Dvořák a jeho dílo

Antonín Dvořák je bezesporu nejznámějším Čechem všech dob. Podařilo se mu to, co zdaleka ne všichni velcí umělci směli prožít: ještě za svého života byl oslavován na evropském kontinentě, v Anglii, USA, jeho díla dosáhla i do Austrálie.

Mnoho dní svého života prožil na cestách. Dirigoval v Německu, Rakousku, Uhersku, Rusku, devětkrát navštívil Anglii (1884-1896), tři roky strávil v Americe jako ředitel Americké národní konzervatoře hudby v New Yorku (1892-1895). Ve svých zahraničních úspěších spatřoval nejen hold svému tvůrčímu géniu, ale i své zemi: "Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ovoce ponese...", napsal 14. 3. 1884 pražskému nakladateli Velebínu Urbánkovi ze své první cesty do Anglie. Nespokojil se ale jen s tímto výrokem: sám se jeho naplnění snažil pomoci. V zahraničních koncertních společnostech i u svých nakladatelů prosazoval díla Josefa Suka, Zdeňka Fibicha, Karla Bendla a dalších českých skladatelů. Ke svému národu se vždy hrdě hlásil a využil každé příležitosti, aby připomněl slavnou minulost i přítomnost své země: "Před dvaceti lety my Češi jsme velmi málo znamenali; nyní se těšíme tomu, že náš národní život se opět probouzí a kdo ví, nevrátí-li se opět naše slavné časy před pěti stoletími, kdy celá Evropa vzhlížela k Čechům, mému národu, k němuž se já s hrdostí počítám!", zdůraznil v roce 1886 v interview pro prestižní britský večerník Pall Mall Gazette.

Antonín Dvořák zanechal rozsáhlé kompoziční dílo. Snad největší popularity se za jeho života těšila komorní tvorba. Však jej také jeho generální nakladatel z Berlína, Fritz Simrock, neustále nabádal, či spíše nutil, aby komponoval především komorní kusy, které šly velmi dobře na odbyt, a byly tak pro jeho berlínské nakladatelství spolehlivým komerčním přínosem. Z devíti symfonií měly na evropských a amerických koncertních pódiích stálé místo zaručené poslední čtyři symfonie, také díky oddaným ctitelům Dvořákova díla, velkým dirigentským osobnostem té doby - Hansi Richterovi, Hansi von Bülow a Antonu Seidlovi. O uvádění děl z oblasti oratorní a kantátové systematicky pečovaly četné anglické hudební festivaly. Kantátu Svatební košile, op. 69, oratorium Svatá Ludmila, op. 71 a Requiem, op. 89 psal Dvořák přímo na objednávky Anglie, a stal se tak vlastně díky Anglii zakladatelem českého oratoria. Teprve světový ohlas Dvořákových děl dává impuls k jeho rozvoji v Čechách (na jeho odkaz navázali Zdeněk Fibich, Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster, Josef Suk, Bohuslav Martinů ad.).

Antonín Dvořák měl jako skladatel velké štěstí na výjimečné české a zahraniční interprety, kteří se stali i zanícenými propagátory jeho hudby. K těm nejvýznamnějším patřili dirigenti Hans Richter, Hans von Büllow, August Manns, Sándor Erkel, Henry Joseph Wood, Gustav Mahler, Charles Lamoureux, Edouard Colonne, Theodore Thomas, Leoš Janáček, Oskar Nedbal a Karel Kovařovic, houslisté Pablo de Sarasate, Joseph Joachim, Henri Marteau a František Ondříček, violoncellisté Jean Becker a Robert Hausmann, sólista Vídeňské státní opery, tenorista Gustav Walter, komorní soubory jako Hellmesbergerovo, Joachimovo, Florentinské či České kvarteto.