Violoncellisté nazývaní také prostě „Dvanáctka“, jsou jedineční. Každý symfonický orchestr má svou violoncellovou sekci, ale skutečnost, že hráči violoncellové skupiny spojili své síly jako nezávislá formace, vlastně jako orchestr v rámci orchestru, a hráli jeden úspěšný koncert za druhým, byla v době vzniku tohoto ansámblu jedinečná. Proto každý hudební fajnšmekr ví, kam 12 violoncellistů patří, i když není uvedeno jméno jejich mateřského orchestru. Jsou prostě svébytnou institucí.

Dvanáctka je mytické číslo, které představuje dokonalost. Dvanáct měsíců tvoří rok úplný a dvanáct (půl)tónů tvoří oktávu. Dvanáct kmenů tvořilo starověký lid Izrael, dvanáct důvěrníků zde doprovázelo zakladatele obecného náboženství a neslo jeho učení po zemi, dvanáct bran vede do nebeského Jeruzaléma, vysněného města svobodného lidstva.

---

Jejich vystoupení se mohou konat pouze v době mimo službu mateřského orchestru Berlínské filharmonie. Koncertní dny jsou pevně stanoveny s dostatečným předstihem, stejně jako data natáčení desek a dalších zvukových záznamů. Zkušební plány Berlínské filharmonie se však mohou náhle změnit, a tak musí Dvanáctka do svých smluv vždy zahrnout zvláštní doložku, která jinak platí pouze v případě vyšší moci: jsou k dispozici pouze s výhradou, že pokud nastane orchestrální povinnost, a to i neočekávaně, musí být svému mateřskému tělesu plně k dispozici. Orchestrální služby tedy mají absolutní přednost před aktivitami Dvanáctky, jakkoli jsou violoncellisté tělesem exkluzivním, budujícím dlouhodobě a úspěšně svou souborovou image.

Hudbu spolu tvoří od roku 1972 a jako soubor vystupují po celém světě v těch nejprestižnějších sálech. Dokonce ani premiéra s celovečerním programem se neodehrála v Berlíně, ale v Tokiu. Sestava skupiny se v průběhu let měnila; zakladatelé odcházeli do důchodu, nahradili je jejich mladší kolegové. Historie dvanácti violoncellistů je mimo jiné i symbolem kontinuity uměleckého úsilí.

Kde hledat počátky neobvyklého uměleckého záměru? Julius Klengel, violoncellový virtuos, pedagog a skladatel, napsal roku 1920 hymnus pro dvanáct violoncell; spolu s jedenácti vybranými studenty prý hrál svému příteli Arthuru Nikischovi (1895–1922 šéfdirigent Berlínské filharmonie) k jeho 65. narozeninám. O dva roky později se dílo dočkalo na dlouhou dobu svého posledního uvedení: slavnostní skladba zazněla koncem ledna 1922 na Nikischově pohřbu.

Novodobá a skutečná historie dnešní Dvanáctky, nyní přesahující období delších 50 let, začala takto: znalí salcburští muzikologové vystopovali hudebně-historickou jedinečnost v archivech a požádali Berlínskou filharmonii, zda by jejich violoncellová skupina byla ochotna pořídit veřejnou rozhlasovou nahrávku nalezeného díla. Tento zvukový záznam se setkal s obrovským ohlasem a způsobil poptávku, aby bylo na takový počin navázáno. Aby to však bylo možné, bylo třeba splnit dva důležité předpoklady: existenci adekvátního repertoáru a schopný management umožňující realizaci koncertů ansámblu.

Při vytváření souborového reperteoáru stál na samém počátku vznik jednoho z děl, které se stalo kmenovou kompozicí koncertů Dvanáctky: Blues, Espanola a Rumba Philharmonica pro dvanáct violoncellových sól Borise Blachera. Je to třídílná taneční suita, tematicky se vážící ke třem geografickým oblastem, které jsou spojovány s vášnivým tancem: afroamerické v USA, Španělsku a Jižní Americe.

K rozšiřování repertoáru došlo prostřednictvím zakázek. Festspiele GmbH v Berlíně objednaly skladbu u Jeana Françaixe, osobitého neoklasika, který odmítal estetická a stylová omezení. Pro svou „Ranní serenádu“ se nechal inspirovat dopisy George Sandové. Françaix se o skladbě vyjádřil následovně: „Finále mého ‚Aubade‘ nechává řvát violoncella jako automobily v 24hodinovém závodě v Le Mans, hlasitě, že i neslyšící posluchači budou tleskat, povzbuzeni bleskovými údery smyčců na violoncello a démonickými tvářemi dvanácti virtuosů.“ Světová premiéra se odehrála 30. září 1975 v New National Gallery v Berlíně a byla prvním celovečerním koncertem před domácím publikem.

Iannis Xenakis ve svém „8minutovém thrilleru“ pro Dvanáctku požaduje téměř vše, co violoncellisté mohou zvládnout po zvukové a hráčské stránce. Virtuozita je vyžadována na všech úrovních: technické, v uchopení celku, v naslouchání a reagování. Přibyly další kompozice: Michael Braunfels napsal „Symposium“ pro Dvanáctku v roce 1975, Marcel Rubin složil „Concertino“ pro vídeňský festival v roce 1976 a Helmut Eder napsal svou „Melodia-Ritmica“ pro Salzburg. Zámecký festival ve Schwetzingenu zadal Günterovi Bialasovi „Asonance“, pro Lucernský festival vytvořil Rudolf Kelterborn „Scénu pro 12 violoncellistů“, Wolfgang Fortner se v roce 1983 vrátil ke starému žánru madrigalu a Zimmermannovo Canticum Marianum The Twelve bylo provedeno na hudebním festivalu v Drážďanech.

Bohatý repertoár – moderní repertoár – v tom je síla Dvanáctky. Každé její výročí ale přináší něco nového. V roce 1992 jí Wolfgang Rihm ve svém tvůrčím pnutí spojeném s jeho 40. narozeninami nadělil „Momentku“ k 20. narozeninám souboru. V roce 1997 přišla souboru gratulace ve formě partitury Bretta Deana se skladbou: „Dvanáct naštvaných mužů“.

Hudebníci, zvláště pokud pocházejí z Berlína a jeho filharmonie, jsou v zahraničí posuzováni podle přísných norem: jsou považováni za velvyslance svého města, a dokonce i své země. 12 violoncellistů s touto rolí nikdy nemělo potíže, plnili ji dokonale. Dvanáctka se těší respektu a důvěře v úloze ambasadorů své země a obracejí se na ně i organizátoři humanitární pomoci. V japonském Kobe uspořádali benefiční koncert pro oběti zemětřesení; ve Frankfurtu nad Mohanem věnovali výtěžek ze svých koncertů na boj proti roztroušené skleróze; své vystoupení věnovala Dvanáctka slavné violoncellistce Jacqueline du Pré, která na tuto závažnou nemoc zemřela.