Vychází kniha věnovaná osobnosti Antonína Dvořáka

Obyčejný muž, který naslouchal písním mrtvých. Vychází kniha věnovaná osobnosti Antonína Dvořáka

Člověk ponořený do hudby a žijící pouze hudbou. Tak si většina lidí představí Antonína Dvořáka, a možná si při tom ještě vzpomene na jeho lásku k lokomotivám. Snad je to tím, že dodnes nevznikla jediná kniha nebo film pokoušející se vystavět komplexní obraz skladatele. Akademie klasické hudby nyní vydává knihu nazvanou Antonín Dvořák: Portrét člověka.

Její autor Ondřej Šupka těží z celoživotního zájmu o dílo, život i osobnost nejhranějšího českého skladatele. Přináší řadu dosud nepublikovaných faktů, zajímavostí i obrazových materiálů, v nichž ožívá svérázný a veskrze sympatický člověk obdařený mimořádným talentem. Autor ale také připomíná, že se při psaní věnoval širokému společenskému i historickému kontextu, takže se jedná o zdroj poznání nejen samotného Dvořáka, ale i jeho doby.

Antonín Dvořák je pro vás už řadu let hlavním tématem, které vás i lidsky naplňuje. Co vás přivedlo k tomu, abyste o něm napsal obsáhlou knihu a nehleděl při tom především na hudbu?

Nad dvořákovskou knihou napsanou z hlediska jeho osobnosti jsem přemýšlel asi třicet let. Hrozně rád bych si takovou publikaci přečetl v mládí, ale žádná se dodnes neobjevila. Protože ji za celou tu dobu nikdo nenapsal, musel jsem to udělat sám.

Měl jste pocit, že splácíte nějaký dluh?

To bych ani neřekl. Možná to zní zvláštně, ale mně to hlavně samotného zajímalo a kniha nakonec vznikla jako vedlejší produkt mého ponoru do věci samotné.

Osobnostním rysům autorů z minulosti se dnes vůbec věnuje zvýšená pozornost, takže se mi zdá spíš zvláštní, že nejhranější český skladatel takovou knihu doteď neměl.

Určitě. A také je tu další věc: o Dvořákovi se totiž často vykládají hrozné nesmysly. V médiích, různých pseudodokumentech i ve filmech se objevují věci, které vůbec neodpovídají realitě a zkreslují jeho osobnost. Cítil jsem potřebu uvést ty věci na pravou míru, protože takový přístup nemám rád.

Co k těm výmyslům vede?

Chápu, že se tvůrci pokoušejí vnést do Dvořákova života nějaké drama navíc, aby zapůsobili na publikum, ale vymýšlejí si kvůli tomu události, které se nikdy nestaly. Drtivá většina diváků si pak nezjišťuje, jak to bylo doopravdy, a přistoupí na nesmysly. Možná je to z mé strany trošku staromódní postoj, ale přesto mám pocit, že v případě významných historických osobností bychom měli znát spíše jejich pravdivý obraz.

O Dvořákovi se často vykládají hrozné nesmysly.

Pravda proti výmyslům a smyšlenkám

Dvořák má v tomto směru štěstí, že o něm nevzniklo nic tak dobře natočeného a poutavého jako Formanův Amadeus, jehož také mnoho lidí mylně pokládá za životopisný počin. O Dvořákovi ale velký film dosud nevznikl.

Hrané filmy existují dva. Je tu Koncert na konci léta, na nějž se dá dívat díky Josefu Vinklářovi a jeho skvělému herectví. Jinak se tam ale na Dvořákův život roubuje mozartovský mýtus o tajemné objednávce Requiem. Výsledkem je zvláštní kombinace faktů a smyšlenek o Mozartovi vsunutých do filmu o Dvořákovi, čemuž celkově moc nerozumím. Novější film Americké dopisy natočila Česká televize, divákům v něm předkládá neexistující Dvořákův milostný poměr se sestrou jeho manželky. Snad se tvůrci snažili udělat Dvořákův příběh atraktivnější pomocí smyšleného skandálu.

Lidé si vůbec rádi přimýšlejí do uměleckých osobností romantické představy. Jak je na tom ale sám Dvořák z hlediska mýtů o rozháraných bohémech, kteří zápasí s vlastní genialitou?

Do takových představ vůbec nezapadá svým životním stylem, který snad může tvůrcům připadat nudný, usedlý, nebo dokonce šosácký. Proto se asi pokoušejí naroubovat na něj nějaká dramata navíc. Dvořák ale nebyl bohém, vymyká se romantizujícímu náhledu na skladatele.

Mohl by ale být typem do amerického mýtu o selfmademanovi, který se z ničeho vypracoval ke světovému úspěchu. A nakonec ho i završil v Americe.

To sedí, ale mýty o selfmademanech obvykle stojí na finančním úspěchu, na touze a schopnosti zbohatnout. To pro Dvořáka nebyla primární věc. Postupem času sice byl velmi dobře finančně zabezpečený, ale jednalo se až o druhotný efekt.

Tři desetiletí s velkým skladatelem

Kdy vás Antonín Dvořák začal tak intenzivně zajímat?

Na začátku byla samozřejmě jeho hudba, ale nevzpomenu si přesně kdy – musel jsem být ještě dítě. Systematičtější pátrání po Dvořákových osudech a různých ne běžně přístupných materiálech začalo kolem mého dvacátého roku.

Bylo to v rámci studia?

Prostě mě to zajímalo. Studoval jsem v Praze muzikologii a poté přešel do Brna, kde jsem studoval sdružené uměnovědy. To je hudební věda kombinovaná s dějinami umění, estetikou a dalšími obory. Vždy mě totiž zajímaly vztahy mezi různými uměleckými sférami, nikdy jen hudba izolovaná od všeho ostatního.

Jak se vám v tomto směru zamlouvá Dvořák a jeho přesahy do jiných uměleckých oblastí?

Dvořák se například zajímal o výtvarné umění. To je jedna z věcí, kterým jsem se v knize věnoval, protože se o ní vlastně vůbec neví. O Dvořákovi se obvykle tvrdí nebo předpokládá, že byl pevně ukotvený pouze v hudbě: absolutní hudebník, který proměnil v hudbu vše, čeho se dotkl. To je asi pravda, ale ne úplně celá. Dokladů o jeho výtvarných zájmech není mnoho, ale existují a pokusil jsem se je do skladatelova portrétu zakomponovat.

Když jste si práci na knize rozmýšlel, měl jste hned jasno v její struktuře?

Věděl jsem od začátku, že nechci psát životopis, protože těch už existuje několik. Neměl vzniknout text typu od „narodil se“ až po „zemřel“. Proto jsem také knihu nerozvrhl chronologicky, ale tematicky. Postupně pak vykrystalizovala jednotlivá témata jako fyzická či psychická kondice, lásky mládí a rodinný život, až po finanční poměry. Tematický záběr je velmi široký a pokrývá patrně všechny životní i osobnostní aspekty.

Práce na další symfonii úspěšně pokračují

Kniha vznikla na základě množství pramenů a dobových informací. Měl jste jich už hodně nasbíráno předem, nebo jste se musel znovu ponořit do důkladného hledání?

Tak i tak. Spoustu věcí jsem měl už před započetím práce, která mě ale přiměla pátrat po dalších zdrojích informací.

Máte doma nějakou dvořákovskou relikvii nebo vzácnost?

Nejsem sběratel. Primární je pro mě informace, ne vlastnictví rukopisu.

Kde se dvořákovské prameny hledají a nacházejí kromě Muzea Antonína Dvořáka, kde se dá jejich výskyt předpokládat?

Velkým zdrojem informací je dobový tisk. Dvořák byl už za svého života velmi slavný, takže se dá hodně vyčíst i ze zpráv, které o něm přinášely noviny a časopisy. Jsou to přinejmenším tisíce článků, nejsem schopen to přesně kvantifikovat.

Tehdejší tisk také informoval málem o každém hnutí významných osobností, i když se jednalo o kulturní sféru.

Přesně tak, v tisku se dokonce psalo o průběhu vzniku některých skladeb, třeba že Dvořák právě dokončil první větu symfonie. To už je dnes nemyslitelné, ale z takových zpráv lze hodně vyčíst. Obrovským zdrojem informací je také zahraniční tisk – hlavně v Anglii, kde byl Dvořák hodně populární a zajížděl tam opakovaně. Nepředpokládám, že bych z těch tisíců položek měl úplně všechno, ale i tak je toho hromada. Potom jsou tu písemnosti Dvořákových současníků – mnoho jich máme a mnoho jich zřejmě ještě čeká na objevení. Pátrání po nich připomíná hledání jehly v kupce sena, ale občas se něco podaří. Dvořákova korespondence sice vyšla tiskem, ale od jejího vydání před více než dvaceti lety byla objevena spousta dalších neznámých dopisů. Stává se to třeba na zahraničních aukcích.

Když je informací málo, není se čeho chytit. Ale když je jich moc, neztrácíte se v nich? Jak je filtrujete?

Ideální je mít každou informaci potvrzenou z více nezávislých zdrojů. To je ale situace, která nastane málokdy. Někdy mám jen jeden zdroj a pak je potřeba zvažovat, jestli je – při mé znalosti kontextu – informace pravděpodobná, nebo ne. Pokud se více zdrojů liší, opět je potřeba zapojit vlastní znalosti a zvážit pravděpodobnější variantu, nebo hledat kompromis. Je to komplikovaný a časově náročný proces.

Musím ale zdůraznit, že v knize si nic nevymýšlím a pokud si něčím nejsem jistý, tak to otevřeně přiznávám.

Kolik času si od vás práce na knize vyžádala, když opominu tři desetiletí vašeho zájmu o téma?

Práci na textu jsem se věnoval celkem deset let.

To je hodně dlouho. Měl jste na to nějaký systém?

Vůbec žádný – pracoval jsem, když na to byl čas. Dost mi pomohl první rok covidu, kdy bylo skoro všude zavřeno a nikam se nesmělo.

Předem není nutné vědět vůbec nic

Objevil jste v Dvořákově osobnosti něco, co vás i po letech důkladného zájmu překvapilo?

Byly to spíš drobnosti a nuance. Hodně mě zaujala věc, kterou jsem objevil v Památníku národního písemnictví. Nacházejí se tam osobní zápisky Růženy Fričové, ve Dvořákově době společensky aktivní a významné ženy. Vzpomíná, jak se s Dvořákem náhodně setkala na Malostranském hřbitově a ptala se ho, zda tam má pohřbené příbuzné. Skladatel jí odpověděl, že chodí na hřbitov naslouchat písním mrtvých a komponuje podle nich novou skladbu. O té nic nevíme a patrně nikdy nevznikla, ale je to pozoruhodný záměr z konce léta roku 1903, pouhý půlrok před Dvořákovým úmrtím. Nezvyklá historka souzní s Dvořákovou posedlostí věcmi spojenými se smrtí, která se ho zmocnila v posledních měsících života.

To je přesně věc, kterou by člověk u Dvořáka nečekal. Dozví se čtenář takových zajímavostí víc? Pro koho je kniha vlastně vhodná?

Kniha obsahuje řadu informací o skladateli, které dosud nebyly nikde uveřejněny. Rád bych zdůraznil, že pro její čtení není potřeba mít žádné znalosti muzikologie a možná ani hudby. Pokud je občas potřeba něco vysvětlit, je to také vysvětleno. Knížka by se mohla líbit i lidem, kteří se nezabývají přímo hudbou, ale zajímá je česká kultura a společnost 19. století.

Autorem rozhovoru je Boris Klepal