Napsali o nás

Komorní hudba nepatří mezi žánry „klasiky“ které se těší největšímu zájmu posluchačů, ale ve spojení se známými, ba hvězdnými interprety dokáže přitáhnout. Letošní komorní řada Dvořákovy Prahy měla svou hvězdu v sopranistce Kateřině Kněžíkové, ta se ovšem neprojevila jen jako zpěvačka, ale též jako dramaturgyně celé řady. Jak sama řekla, měla z úkolu respekt. Soudě dle výsledku, vypořádala se s ním velmi dobře.

Závěrečný koncert letošní Dvořákovy Prahy měl 23. září populárnější, odlehčený ráz. Folklórní Enescu, jazzově barevný klavírní koncert od Gershwina, mladý Dvořák a mistrovský Ravel na závěr. Francouzský národní orchestr hrál neobyčejně svěže a jeho současný umělecký šéf rumunského původu Cristian Macelaru ho vedl s naprostou jistotou. Nejméně zaujal výkon pianisty Rudolfa Buchbindera.

Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha 23. září 2025 spojil dvě velká jména světové hudby – šéfdirigenta Cristiana Măcelaru a klavíristu Rudolfa Buchbindera – s renomovaným Orchestre National de France. Večer nabídl širokou paletu hudebních barev od Enescu přes Gershwina až po strhujícího Ravela. Výsledkem byl jeden z nejzářivějších vrcholů letošního ročníku.

Správně by to měla být jen moje poslední recenze Dvořákovy Prahy 2025 (DP), ale protože jsem v Polyharmonii vydavatelem, editorem, redaktorem i autorem, mohu si dovolit porušit žurnalistická pravidla, která jiné svazují, a sepsat retrospektivu. Takže nejdříve ouvertura/coda, tedy blízká minulost i budoucnost.

Dvořákova Praha nově nabízí koncertní řadu s názvem Bez kravaty (No tie). Ta by podle pořadatelů festivalu měla představit program vstřícnější vůči publiku, aniž by polevil na své kvalitě, a to v uvolněné, neformální atmosféře s dress codem Casual.

Koncertem Orchestre National de France skončil letošní ročník festivalu Dvořákova Praha. Příjemných zážitků nabídl dost, skvělým dramaturgickým nápadem byla letošní novinka, koncertní řada Bez kravaty.

Poslední festivalový týden Dvořákovy Prahy završí závěrečný koncert letošní Dvořák Collection. 21. září od osmi hodin večer v Anežském klášteře vystoupili pěvci Kateřina Kněžíková, barytonista Roman Hoza a basista Jan Martiník s klavíristy Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou.

Dechové kvinteto Belfiato hraje spolu dvacet let. Podobně jako u jmen Čeněk Pavlík, Jana Vlachová, Shizuka Ishikawa, Magdalena Kožená, Tomáš Jamník, Jakub Hrůša… mě na jejich prvním pražském veřejném koncertu napadlo, že je čeká zajímavá kariéra, že budou pro českou hudební kulturu důležití a moje předtucha se potvrdila. Jsou si věrní a pokaždé, když je vidím hrát, mi připadají jako „rodina na dechu“.

Dle mého mínění vrcholným dramaturgickým činem, a to mezinárodního přesahu, letošní Dvořákovy Prahy bylo 20. září provedení „oratoria“ Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi (premiéra se uskutečnila 23. 1. 1958 v Basileji). Patří mezi nejlepší díla geniálního skladatele, řadil bych jej na roveň například Řeckým pašijím. V době premiéry mu zbývaly jen necelé dva roky života. Jde o kompozičně složité dílo, které je obtížné nastudovat a provést. Možná proto není miláčkem dramaturgů.

Na 19. září přichystalo vedení festivalu Dvořákova Praha lahůdku, o níž možná ani netušilo, jak mocný bude výsledek. Večer měl tři hvězdy – devětatřicetiletou norskou houslistku Vilde Frang, dvaačtyřicetiletého britsko-italského dirigenta Robina Ticciatiho a sto třicetiletou Českou filharmonii.

Jedním ve světě z  nejsilněji rezonujících houslových jmen současnosti je sedmapadesátiletý řecký houslista Leonidas Kavakos. S Českou filharmonií spolupracuje velmi rád. Na koncertu Dvořákovy Prahy 16. září hrál nejdříve Mozartův Koncert  G dur č. 3, K. 216, kde naznačil i dirigování, a posléze uvedl Prokofjevovu Šestou symfonii es moll, op. 111, kterou plnohodnotně dirigoval (a doufám, že i vydatně zkoušel).

Na závěrečném koncertě Dvořákovy Prahy 23. září 2025 vystoupí přední rakouský klavírista Rudolf Buchbinder. Milovník Beethovena odehraje společně s Orchestre National de France pod taktovkou Cristiana Măcelaru Gershwinův Klavírní koncert F dur.