Cena Antonína Dvořáka 2025

Barrie Kosky patří k nejvlivnějším lidem v současné opeře. Britský deník Telegraph ho rovnou označil za superstar a nejvýznamnějšího operního režiséra dneška.

Kosky se narodil v roce 1967 v Austrálii, kde vyrůstal v tradiční židovské rodině. Náboženství se zřekl ještě jako teenager a netají se ani svým odmítáním katolických obřadů. Rituály ale přesto zůstaly důležitou součástí jeho stylu práce. Sám říká, že je židovský gay klokan, a za svoje druhé já pokládá žabáka Kermita z populárních Muppets.

Roku 2017 se stal prvním židovským režisérem, který pracoval na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Režíroval tehdy dokonce Mistry pěvce norimberské – nacionalistické dílo protkané představami o ideálním uspořádání společnosti. Poprvé je inscenoval někdo mimo přímé potomky Richarda Wagnera a Kosky se přímo na bayreuthské scéně dokázal vypořádat také se skladatelovým antisemitismem.

Před dvěma lety sklidila ohromný úspěch jeho inscenace Káti Kabanové na festivalu v Salcburku. Dirigoval ji Jakub Hrůša a nahrávka jejich společného díla letos získala cenu britského časopisu Gramophone. Publikum Komische Oper vidělo v Koskyho ztvárnění také Dvořákovu Rusalku i další Janáčkovy opery: Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu.

Ocenění za významné umělecké počiny a za popularizaci české klasické hudby putuje do povolaných rukou. V současné době vytváří inscenaci Prstenu Nibelungova – dříve zarputilý odpůrce Wagnera pracuje na jeho čtyřech dílech v londýnské Covent Garden. Jednotlivé části diriguje Antonio Pappano, čtyřdílný celek po něm převezme Jakub Hrůša jako jeho nástupce ve funkci hudebního ředitele. Jeho práce je důkazem, že opera není mrtvý či umírající žánr, jak se často tvrdí. Kosky takové debaty považuje za nesmyslné: čím více se lidstvo utápí v technologiích, tím důležitější roli hrají lidské rituály. Opera je podle něj přímým protipólem k umělé inteligenci. Účinkující jsou na scéně, orchestr v „díře“, se vším si musí poradit bez zesilovačů a mikrofonů. Po takových zážitcích budou lidé podle Koskyho toužit stále.

‍

Legendární Panochovo kvarteto patří k vrcholným reprezentantům české kvartetní školy na mezinárodní scéně. V průběhu své umělecké dráhy absolvovalo kromě množství koncertů na domácích pódiích také stovky vystoupení v prestižních koncertních sálech prakticky ve všech evropských zemích, USA, Kanadě, Mexiku, Thajsku, Iráku, Izraeli, Japonsku, na Kubě, v Austrálii či na Novém Zélandu. Opakovaně účinkovalo na mezinárodních hudebních festivalech (Pražské jaro, Edinburgh, Salcburk, Dubrovník, Tel Aviv, Mondsee). Realizovalo nepřeberné množství zvukových snímků, z nichž jmenujme alespoň referenční soubornou nahrávku smyčcových kvartetů a kvintetů Antonína Dvořáka. Za svou vynikající uměleckou činnost získalo řadu významných ocenění, mj. Zlatou a Platinovou desku Supraphonu, Grand Prix de l'Academie Charles Cros v Paříži a MIDEM Classical Award v Cannes.

Pražský filharmonický sbor byl založen roku 1935 sbormistrem a pedagogem Janem Kühnem. Ve své 91. sezoně je tedy nejstarším českým profesionálním pěveckým sborem. Jeho jméno však rezonuje na předních příčkách i v zahraničí. Aktuálně je oceňován hlavně za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru. Od roku 2007 stojí v čele sboru hlavní sbormistr a umělecký vedoucí Lukáš Vasilek. Druhým sbormistrem, který těleso připravuje a vede, je Lukáš Kozubík.

Pod vedením Lukáše Vasilka si sbor vybudoval pozici vysoce uznávaného partnera významných orchestrů. Na domácí scéně dlouhodobě spolupracuje především s Českou filharmonií a na vlastních sborových koncertech se pojí s orchestrem Prague Philharmonia. Ve světovém měřítku mezi jeho hudební partnery patří například Berlínští filharmonici, Vídeňští symfonikové, Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk nebo Hongkongský filharmonický orchestr.

Cenné zkušenosti sbírá Pražský filharmonický sbor ze spojení se špičkovými dirigenty, kterými v nedávné době byli Christoph Eschenbach, Semyon Bychkov, Jakub Hrůša nebo Sir Simon Rattle. Sbor se pravidelně účastní věhlasných hudebních festivalů jako Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo Dny Bohuslava Martinů. Za hranicemi působí v posledních letech coby rezidenční sbor operního festivalu Bregenzer Festspiele, kam zavítá i letos.

V 91. sezoně čekají Pražský filharmonický sbor další zajímavé spolupráce se světovými dirigentskými osobnostmi, ať už je to Zubin Mehta, Antonio Pappano, nebo Giovanni Antonini.

Vedle běžné koncertní činnosti se Pražský filharmonický sbor věnuje vzdělávacím projektům. Pro malé posluchače připravuje cyklus edukativních koncertů, a to jak ve školní verzi, tak i pro rodiny s dětmi. Jejich program klade důraz na zábavnou formu a aktivní zapojení dětí. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii Pražského filharmonického sboru k poctě Soni Červené, díky níž si mohou mladí zpěváci vyzkoušet praxi v profesionálním tělesu, podílet se na velkých hudebních projektech a získat zkušenosti ze spoluprací s předními umělci.

Hlasové kvality sboru dokazuje mimo jiné i bohatý archiv nahrávek, který se každou sezonou rozrůstá. Diskografie obsahuje alba vydaná u společností Pentatone, Decca Classics, Sony Classical nebo Supraphon. Pražský filharmonický sbor získal za natáčecí činnost i několik ocenění, konkrétně od britských časopisů Gramophone a BBC Music Magazine nebo prestižní cenu Diapason d’Or de l’Annèe. První gramofonová nahrávka vznikla v roce 1952 s dirigentem Václavem Talichem a nesla Dvořákovo oratorium Stabat Mater, mezi poslední vydané CD z roku 2023 se řadí Mahlerova Symfonie č. 2 s Českou filharmonií a Semyonem Bychkovem a vlastní album sboru Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories.

Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert, Ceny České televize – Klasika roku a v roce 2022 se stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby. Album Village Stories získalo v květnu 2024 ocenění CHOC de Classica.

zdroj: Pražský filharmonický sbor

Sir András Schiff se narodil roku 1953 v Budapešti. První hodiny klavíru absolvoval v pěti letech u Elisabeth Vadász. Později pokračoval ve studiu na budapešťské Akademii Franze Liszta u profesorů Pála Kadosyho, Györgye Kurtága a Ference Radose a posléze také u George Malcolma v Londýně.

Důležitou součástí jeho hudebních aktivit jsou recitály, zejména cyklická provedení klavírních děl Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Chopina, Schumanna a Bartóka. Od pandemie již programy svých recitálů předem neoznamuje – skladby pro koncertní večer vybírá tak, aby vyhovovaly konkrétnímu nástroji a sálu.

Sir András Schiff vystupuje s většinou mezinárodně renomovaných orchestrů a dirigentů. Zaměřuje se především na provádění Bachových, Mozartových a Beethovenových klavírních koncertů, které také sám diriguje. V roce 1999 založil soubor Cappella Andrea Barca, orchestr složený z komorních hráčů a sólistů. S tělesem od té doby úzce spolupracuje jako dirigent i jako sólista, stejně jako s Evropským komorním orchestrem. Od roku 1998 se pod Schiffovým vedením koná v divadle Teatro Olimpico ve Vicenze festival Omaggio a Palladio. Schiff v roce 2018 přijal nabídku stát se stálým sólistou Orchestru doby osvícenství, který vyšel vstříc jeho rostoucímu zájmu o hraní na historické klávesové nástroje.

Sir András Schiff je od raného mládí vášnivým komorním hráčem. V letech 1989–1998 řídil Musiktage Mondsee, festival komorní hudby v Rakousku, který si získal vysoké mezinárodní uznání. Spolu s Heinzem Holligerem zastával v letech 1995–2013 umělecké vedení přehlídky Ittinger Pfingstkonzerte ve švýcarském Kartause Ittingen.

Siru Andrásovi Schiffovi je obzvláště blízká podpora mladých hudebníků. Na Kronberg Academy a na Barenboim-Said Academy vyučuje klavírní a komorní hře a pořádá četné mistrovské kurzy. V roce 2014 založil poradenský program Building Bridges, s jehož pomocí poskytuje cílenou dlouhodobou podporu začínajícím klavíristům.

Sir András Schiff byl po dobu patnácti let exkluzivním umělcem vydavatelství Decca. U příležitosti jeho 70. narozenin vyšel jubilejní box se všemi 78 alby, která pro tuto firmu nahrál. Od roku 1998 nahrává exkluzivně pro ECM. Živá nahrávka všech klavírních sonát Ludwiga van Beethovena v curyšské Tonhalle mu vynesla ta nejvyšší ocenění. Za album Geistervariationen se skladbami Roberta Schumanna získal v roce 2012 International Classical Music Award v kategorii Sólový nástroj – Nahrávka roku. Album komorní hudby, nahrané ve spolupráci s klarinetistou a skladatelem Jörgem Widmannem, obsahuje dvě klarinetové sonáty op. 120 Johannese Brahmse a Widmannova Intermezza pro klavír, která skladatel interpretovi věnoval. Schiffovými nejnovějšími nahrávkami jsou oba klavírní koncerty Johannese Brahmse na historický klavír Blüthner s Orchestrem doby osvícenství (2021) a některá klíčová díla Johanna Sebastiana Bacha hraná na klavichord (2023). V březnu 2017 vyšla u nakladatelství Bärenreiter a Henschel jeho kniha Musik kommt aus der Stille (Hudba vychází z ticha), která obsahuje eseje a rozhovory s Martinem Meyerem, týkající se jeho uměleckých názorů, technik hry a interpretačních metod a také jeho profesionálních zkušeností klavíristy a dirigenta. Kniha byla přeložena do několika jazyků a znovu vyšla roku 2024.

Na jaře 2011 na sebe Schiff upoutal pozornost, když veřejně vystoupil proti znepokojivému politickému vývoji v Maďarsku. V reakci na urážlivé útoky, kterým byl vystaven ze strany maďarských nacionalistů, se rozhodl přestat ve své vlasti koncertovat.

Sir András Schiff získal řadu mezinárodních cen a vyznamenání. V roce 2006 mu bylo za vynikající interpretační výkony uděleno čestné členství Beethoven-Haus Bonn. Je držitelem ceny Roberta Schumanna města Zwickau a od roku 2011 je nositelem řádu Pour le mérite za vědy a umění. V roce 2012 byl oceněn Velkým křížem za zásluhy Spolkové republiky Německo a Zlatou Mozartovou medailí Mezinárodní nadace Mozarteum. Od téhož roku je čestným členem Wiener Konzerthaus. V roce 2022 byla Schiffovi jako jednomu z nejvýznamnějších bachovských interpretů naší doby udělena Bachova medaile města Lipska. V roce 2008 obdržel medaili Wigmore Hall v Londýně za třicetiletou hudební činnost v této síni. V roce 2012 byl jmenován mimořádným členem Balliol College na univerzitě v Oxfordu. V roce 2013 obdržel v Londýně nejvyšší vyznamenání Královské filharmonické společnosti, Zlatou medaili. Je držitelem čestných doktorátů Univerzity v Leedsu (2014) a Royal College of Music v Londýně (2018). V roce 2014 jej královna Alžběta II. jmenovala rytířem bakalářem za zásluhy o hudbu. V roce 2021 obdržel v Praze Cenu Antonína Dvořáka za dlouholetou propagaci a podporu kulturního dědictví českých skladatelů prostřednictvím četných nahrávek a koncertní činnosti po celém světě.

Od prosince 2014 je čestným občanem města Vicenzy a od roku 2016 čestným členem Accademia Olimpica di Vicenza, od níž v roce 2023 obdržel ocenění Lauro Olimpico za mimořádný přínos ke zhodnocení uměleckého a kulturního dědictví Vicenzy. V březnu 2024 mu Teatro La Fenice v Benátkách udělilo cenu Una vita nella musica.

V srpnu 2023 byl při svém 66. vystoupení na Salcburském festivalu vyznamenán odznakem s rubíny jako „klíčový interpret, který utvářel historii festivalu“. V červnu 2024 byl Sir András Schiff vyznamenán rakouským Čestným křížem za vědu a umění I. třídy a obdržel Bösendorferův prsten, který před ním získali Wilhelm Backhaus a Paul Badura-Skoda.

zdroj: Künstleragentur Dr. Raab & Dr. Böhm

Mezinárodně uznávaný dirigent Jakub Hrůša v současné době zastává pozici šéfdirigenta Bamberských symfoniků, od září 2025 také hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, na podzim 2028 se stane šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, kde nyní působí jako hlavní hostující dirigent.

Opakovaně vystupuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, například s  Berlínskou, Vídeňskou, Mnichovskou a Newyorskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Symfonickým orchestrem NHK, Chicagským a Bostonským symfonickým orchestrem, orchestry Lipského Gewandhausu a Lucernského festivalu, s Royal Concertgebouw, Mahlerovým komorním orchestrem a Clevelandským orchestrem, Orchestre Philharmonique de Radio France, Staatskapelle Dresden, Orchestre de Paris a curyšským Tonhalle Orchester.  

Řídil operní inscenace ve Vídeňské státní opeře, Pařížské národní opeře, Curyšské opeře a na festivalu v Glyndebourne. V roce 2022 debutoval na Salcburském festivalu s oceňovanou inscenací Káti Kabanové (cena International Classical Music Award a cena časopisu Gramophone). V Lyric Opera v Chicagu s velkým úspěchem provedl Janáčkovu Její pastorkyni. Se stejnou inscenací zazářil také v Královské opeře v Londýně na začátku roku 2025. Zde také vůbec poprvé v historii Královské opery uvede na podzim 2025 Janáčkovu operu Věc Makropulos. Intenzivní je také Hrůšova spolupráce s festivalem Janáček Brno.

Velice úspěšné jsou také Hrůšovy nahrávací projekty zejména s Českou filharmonií, s Bamberskými symfoniky nebo Vídeňskými filharmoniky, ať už jde o živé televizní přenosy, nahrávky na CD nebo DVD záznamy. V tuzemsku získal v letech 2019 a 2020 za CD nahrávky dvakrát Cenu Anděl. Následovala mnohá zahraniční ocenění: v roce 2020 obdržel dvojí ocenění BBC Music Magazine Awards (za CD klavírních koncertů Martinů a Dvořáka a DVD záznam opery Vanessa). Dále byl nominován na cenu Grammy v kategorii Best Classical Instrumental Solo za album Bohemian Tales. Roku 2023 byl jmenován čestným členem Royal Academy of Musikc a ve stejném roce mu byla udělena cena Opus Klassik 2023 v oboru Dirigent roku za nahrávku Symfonie č. 1 E dur Hanse Rotta, Mahlerovy skladby Blumine a Brucknerova Symfonického preludia, která už dříve získala ocenění International Classical Music Award v kategorii Klasická hudba. V roce 2024 proměnil obě nominace v cenách časopisu Gramophone: v kategorii Opera porota ocenila záznam opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová a v kategorii Concerto zvítězilo album Brittenových skladeb.  

Jakub Hrůša se narodil 23. července 1981 v Brně, studoval na pražské Akademii múzických umění, kde mezi jeho pedagogy patřil Jiří Bělohlávek. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle. Je také držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka. V témže roce spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. Byl také oficiálním ambasadorem Roku české hudby 2024. Na podzim 2024 mu udělil předseda Senátu Stříbrnou medaili za „českou stopu, která krásně zní“ pro úspěchy a nasazení, s jakým Jakub Hrůša českou hudbu zařazuje coby šéfdirigent u Bamberských symfoniků i při častých hostováních v Evropě, Asii i Spojených státech. Ve své práci propaguje nejen známé skladatele jako Smetana, Dvořák, Janáček či Martinů, ale také méně hrané autory. Zejména v případě Josefa Suka považuje propagaci jeho díla přímo za své životní poslání.

Lesklý, lyrický soprán se slovanskou slzou, který stoupá do výšek s neuvěřitelnou lehkostí. Přibližně takto zní obvyklá charakteristika hlasu a zpěvu Gabriely Beňačkové, jejíž pěvecká kariéra patří k těm nejzářivějším, které zrodilo Slovensko ještě jako součást jednotného státu.

Pro svět je Beňačková definiční představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě, velkých ženských rolí v operách Leoše Janáčka a titulní hrdinky v Dvořákově Rusalce. Její nahrávka Prodané nevěsty pod vedením dirigenta Zdeňka Košlera je pokládaná za klíč k moderní interpretaci nejpopulárnější opery Bedřicha Smetany. Kromě Beňačkové a jejího slovenského Jeníka Petra Dvorského se na ní podíleli také basista Richard Novák a Česká filharmonie – tedy dva pozdější držitelé Ceny Antonína Dvořáka z let 2016 a 2018.

Gabriela Beňačková se narodila 25. března 1947 v Bratislavě, hudbě se věnovala od dětství. Zpívala v dětském sboru Československého rozhlasu v Bratislavě, později studovala zpěv na konzervatoři v Bratislavě a v Žilině a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Členkou opery Národního divadla v Praze se stala v roce 1970. Brzy se vypracovala mezi přední členky souboru, ale paralelně s domácími úspěchy se rychle rozběhla také její velká zahraniční kariéra.

Beňačková se stala členkou Bavorské státní opery a Vídeňské státní opery, kde byla jednou z jejích velkých rolí Maddalena v opeře Andrea Chénier. Titulní roli ztvárnil Plácido Domingo, s nímž tvořila Beňačková vynikající pěveckou dvojici. K jejich společným kreacím patřili také Otello a Desdemona v opeře Giuseppe Verdiho – tak je mnohokrát viděla i Metropolitní opera, kde byla Beňačková také obdivovanou představitelkou Káti Kabanové. Tuto Janáčkovu operu později natočila pod taktovkou Charlese Mackerrase. V Metropolitní opeře, ve Vídeňské státní opeře i v dalších velkých divadlech ale Beňačková zanechala velkou dvořákovskou stopu jako strhující představitelka Rusalky. Její ztvárnění role je zaznamenáno třikrát – jednou pro film, jednou s Českou filharmonií a jednou z Vídně. Obě audionahrávky diriguje Václav Neumann a na první z nich se Beňačková opět potkala s Richardem Novákem v roli Vodníka. Beňačková se objevuje také na Neumannově kompletu symfonií Gustava Mahlera. Sopránové party v Dvořákově Requiem a Stabat mater zpívala a natočila pod taktovkou Wolfganga Sawallische. Beňačková byla ceněná nejen v českém a slovanském repertoáru, byla zkrátka vynikající pěvkyní pro lyrické role. Zpívala Mimi v Pucciniho Bohémě či Markétu v Gounodově Faustovi i Boitově Mefistofelovi.

Partnery jí byli špičkoví světoví pěvci 70. až 90. let. Kolem roku 1997 se začala stahovat z uměleckého života a zdálo se, že její pěvecká kariéra definitivně končí. V roce 2012 ale vystoupila na festivalu v Salcburku jako Hraběnka de la Roche v opeře Bernda Aloise Zimmermanna Vojáci. V roce 2018 nastudovala překvapivě roli Kabanichy v Janáčkově Káti Kabanové – v roli Kátiny tyranské tchyně Beňačkovou vidělo publikum neapolského Teatro San Carlo. Album s písněmi Dvořáka, Janáčka a Martinů, které natočila v roce 1994 s klavíristou Rudolfem Firkušným, bylo nominováno na cenu Grammy.

V současné době je prezidentkou Mezinárodní pěvecké soutěže Gabriely Beňačkové. Je komorní pěvkyní Bavorské a Vídeňské státní opery, a držitelkou Medaile za zásluhy a Řádu bílého dvojkříže. Cena Antonína Dvořáka jí patří jako vynikající a stále aktivní umělkyni.

Svůj první koncert odehrála Česká filharmonie 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu pod vedením Antonína Dvořáka a s jeho skladbami na programu. V roce 2024 získala v anketě britského časopisu Gramophone titul „Orchestr roku“. Největší devizou, pro kterou je ve světě oceňována, je nenapodobitelná interpretace děl českých skladatelů a zvláštní vztah k hudbě Brahmse, Čajkovského a Mahlera, který orchestr dirigoval v roce 1908 při světové premiéře své 7. symfonie. V současné době nahrává kompletní cyklus Mahlerových symfonií s šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem pro vydavatelství Pentatone.

Historie České filharmonie je mimořádná a hrdá také díky poloze v samém srdci Evropy a politické historii České republiky, pro kterou se stala silným symbolem Smetanova Má vlast. Rok 2024 byl Rokem české hudby, připomínaným každých deset let, a tentokrát byl věnován především dvoustému výročí Smetanova narození. To si Česká filharmonie připomněla sérií koncertů na festivalu Smetanova Litomyšl, včetně vzácného koncertního provedení jeho opery Libuše pod vedením hlavního hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši.

Dalším příspěvkem České filharmonie a Semjona Byčkova k Roku české hudby byl „dvořákovský festival“ – souborné provedení tří předeher, instrumentálních koncertů a posledních tří symfonií Antonína Dvořáka jak v Praze, tak na turné po Jižní Koreji, Japonsku, Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. Vrcholem Roku české hudby v podání Semjona Byčkova a České filharmonie byly tři koncerty v newyorské Carnegie Hall.

Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky se komplexní vzdělávací strategie věnuje více než 400 školám, které přivádějí do Rudolfina všechny věkové kategorie – některé cestují až čtyři hodiny – aby si vyslechly koncerty a zúčastnily se workshopů. Inspirativní hudební a písňový program pod vedením zpěvačky Idy Kelarové pro rozsáhlé romské komunity v České republice a na Slovensku pomohl najít hlas řadě dětí ze sociálně vyloučených rodin.

Dalším těžištěm repertoáru orchestru – propagujícího mimo jiné tvorbu Martinů a Janáčka – jsou skladby etablovaných i soudobých českých autorů. Na podnět Semjona Byčkova na začátku jeho prvního funkčního období obdrželo objednávku děl pro Českou filharmonii devět českých a pět zahraničních skladatelů – Detlev Glanert, Julian Anderson, Thomas Larcher, Bryce Dessner a Thierry Escaich.

zdroj: Česká filharmonie

Klavírista Ivan Klánský je stručně řečeno emocionální systematik. V jeho hře se spojuje systematický přístup a silné vyzařování emocí. Sedmdesátiletý Klánský pokládá vyváženost obou složek za velmi důležitou:schopnost srozumitelně zformulovat emoce je pro něj podstatná jako pro umělce i jako pro pedagoga. A vidí tuto vyváženost také u svých nejlepších žáků Iva Kahánka a Martina Kasíka. Sám Klánský studoval klavír na Pražské konzervatoři u vynikající klavíristky Valentiny Kameníkové – o jejím umění vypovídají nahrávky,o jejích drsných metodách se vykládají historky dodnes. Klánský se ale nenechal odradit, paralelně studoval také u Františka Raucha a od obou pedagogů vyšel připravený na další kariéru.

Úspěšně se účastnil soutěží v Bolzanu (1967), Neapoli (1968), Lipsku (1968), Barceloně (1970) a Varšavě (1970). Ve varšavské International Fryderyk Chopin Piano Competition se stal prvním a dosud jediným Čechem, který postoupil do finále. Chopin také zůstal jeho celoživotní láskou a v roce 1992 se Klánský stal předsedou Společnosti Fryderyka Chopina.

Co se týká sólového repertoáru Ivana Klánského, patří do něj především Bach, Mozart a Beethoven, a z romantiků především Chopin a Schumann. Nahrál také kompletní klavírní díloBedřicha Smetany, nahrávka vyšla na šesti CD. Dvořák zaujímá v Klánského repertoáru specifické postavení. Je totiž v podstatě zvláštní, když se laureátem Ceny Antonína Dvořáka stane klavírista. Sám Ivan Klánský k tomu podotknul, že Dvořák není typický klavírní skladatel, ale vyzdvihl především jeho komorní tvorbu: „Komorní hudba s klavírem je mi z Dvořákovy tvorby vůbec nejbližší. Čtyři klavírní tria, dvě klavírní kvarteta, dva klavírní kvintety, miluji Slovanské tance, které Dvořák původně napsal pro klavír pro čtyři ruce. Hrávám je se svým synem Lukášem, natočili jsme je i na CD. Dvořák uměl klavír využívat k nádherným věcem, i když nemá moc sólových skladeb. Napsal nádherný klavírní koncert, ale celovečerní recitál z jeho díla by se poskládat nedal. O to krásnější jsou jeho komorní skladby, které patří k mým nejoblíbenějším z celého repertoáru.“

Ivan Klánský je v současné době děkanem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze a stále intenzivně koncertuje – jak sólově, tak s proslulým Guarneri Trio Prague, jehož je členem. Laureátem Ceny Antonína Dvořáka se stal v roce 2017.

„Dostat Cenu Antonína Dvořáka je to nejkrásnější, co se mi mohlo přihodit.“

Tak se pokusil popsat své pocity basista Richard Novák. Psal se rok 2016 a pěvec právě slavil 85. narozeniny – na koncertním pódiu. Jeho kariéra totiž ještě stále neskončila. Při oslavě narozenin Richard Novák žertoval, že hlas už cvičit nemusí – jenom paměť. Na festivalu Smetanova Litomyšl provedl světovou premiéru cyklu Večerní písně v úpravě pro harfu a zpíval ještě při závěrečném festivalovém galakoncertu.

Osmdesáté narozeniny si Richard Novák připomněl v Brně – ve městě, kde strávil většinu života. Oslava to byla velkolepá: v den svých narozenin, tedy 2. října zpíval roli poustevníka Ivana v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila. O měsíc později vystoupil v celovečerním písňovém recitálu – v první polovině večera zpíval Johannesa Brahmse a Carla Loeweho, ve druhé písně českých skladatelů 20. století. Oba večery byly úchvatné, s oslavami možná víc souzněla Svatá Ludmila. Provedení Dvořákova slavnostního oratoria nebylo ani v nejmenším úlitbou zasloužilému starci, kterého někdo z milosti pustil na pódium. Byla to důstojná oslava velkého pěvce a zároveň připomenutí, že jen zodpovědnost k vlastnímu hlasu a dokonalá technika zaručí pěvci dlouhý umělecký život. Paradoxní je, že jako pěvec je Richard Novák v podstatě amatér, protože chodil jen na soukromé hodiny a potom se vzdělával jako samouk. Na brněnské konzervatoři zato vystudoval skladbu, a ačkoliv sám skoro neskládal, měl obrovské pochopení pro hudbu svých současníků. Hodně skladatelů chodilo za Novákem, když se jejich novinky nesetkaly s pochopením u jiných zpěváků. A později už za ním chodili rovnou.

Richard Novák zpíval spoustu světových premiér, které by jinak nejspíš neprovedl nikdo. Psali pro něj skladatelé Zbyněk Vostřák, Josef Berg i jeho strýc Jan Novák – významný český skladatel, který emigroval z komunistického Československa. Richard Novák si vede podrobné záznamy – jenom operních představení absolvoval přes 3000.

Natočil množství nahrávek, na prvním místě jsou mezi nimi díla Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Janáčkovu Glagolskou mši natočil dvakrát – s Riccardem Chaillym pro label Decca, s Charlesem Mackerrasem pro Supraphon. Některé okamžiky ze své 64 let trvající kariéry si rád vybavuje ještě dnes. Třeba provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile z 80. let v mnichovské opeře s Wolfgangem Sawallischem. Nebo účast na první nahrávce oratoria Svatá Ludmila v roce 1964.

Narodil se čínským rodičům ve Francii, do školy chodil v New Yorku, studoval Julliard School a Harvard, zná ho celý svět.

Violoncellista Yo-Yo Ma patří k nejznámějším osobnostem současné hudby, kterou nedělí na klasickou a populární – žánry pro něj nic neznamenají. Dvořákův Violoncellový koncert hraje se stejnou samozřejmostí jako americký bluegrass, čínskou lidovou hudbu nebo argentinské tango.

Je to strhující hudebník i osobnost – hudba je pro něj prostředkem komunikace s lidmi a mezilidského porozumění. Yo-Yo Ma je od roku 2006 United Nations Messenger of Peace. Když Yo-Yo Ma přebíral v roce 2015 Cenu Antonína Dvořáka, tak mimo jiné řekl: „Dvořák hudbu neskládal kvůli hudbě jako takové nebo umění, ale psal ji pro život. Tak na mě působí.“ Z Dvořákova Violoncellového koncertu tak najednou přestává být pouhá příležitost blýsknout se v populární a krásné skladbě jako sólista. Yo-Yo Ma se přihlásil k ideovým základům, na kterých Dvořák svá vrcholná díla stavěl.

Yo-Yo Ma není pouhým sólistou – bez ohledu na jeho kvality špičkového hudebníka. Je také vyslancem umění, které ve světě zaměřeném na výkon a zisk dostává stále méně prostoru i prostředků. Usiluje o to, aby školy věnovaly uměleckému vzdělání stejnou pozornost jako technickým a vědeckým oborům. Úspěch v tomto úsilí by pro Yo-Yo Mu možná znamenal víc než všechna ocenění, která kdy dostal. Ať už to byla National Medal of Arts, Presidential Medal of Freedom, Polar Music Prize nebo jedna z 18 cen Grammy.

Yo-Yo Ma není pouze hudebníkem, ale také angažovaným občanem: hrál při prvním čtení jmen obětí útoku na World Trade Center a při ekumenické bohoslužbě za oběti pumového atentátu na Bostonský maraton (Boston Marathon bombing). Byl poradcem prezidenta Barracka Obamy, v březnu 2016 byl jmenován hlavním uměleckým poradcem Kennedyho centra.

Díky své popularitě se ale Yo-Yo Ma dostal i do epizody Nekuřte, prosím ze seriálu Simpsonovi. V Praze vystoupil Yo-Yo Ma poprvé na jaře 1989: s dirigentem Václavem Neumannem a Českou filharmonií hrál Dvořákův Violoncellový koncert. Stejný koncert hrál v Praze o dvacet šest let později na festivalu Dvořákova Praha: Českou filharmonii tehdy vedl Jiří Bělohlávek, po kterém se Yo-Yo Ma stal daším laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Dirigent Jiří Bělohlávek byl velvyslancem české hudby, i když mu takový titul nikdo oficiálně neudělil. Cena Antonína Dvořáka k němu patřila ještě dřív, než ji v roce 2014 obdržel, a dokonce snad ještě dřív, než vznikla.

Dvořákovo dílo patřilo k těm, která si Jiří Bělohlávek nosil všude s sebou, a nejspíš bylo i na prvním místě. A bylo úplně lhostejné, zda je zrovna šéfdirigentem České filharmonie, nebo BBC Symphony Orchestra, jestli diriguje v Metropolitní opeře, Vídeňské státní opeře, na festivalu v Glyndebourne nebo v pražském Národním divadle. Česká hudba měla v Jiřím Bělohlávkovi oddaného a umělecky poctivého interpreta.

Jeho dirigentské umění se nevyznačovalo velkými teatrálními gesty a pohybem. Byl spíš uzavřený typ dirigenta, který se vždy pokoušel uchopit skladbu zevnitř a nechat zářit ven její nejhlubší podstatu. Bělohlávek byl přemýšlivý lyrik, který skládal fungující celky z jemně propracovaných detailů. A jsou to celky obdivuhodně soudržné i působivé, jak se může každý přesvědčit z kompletu symfonií Antonína Dvořáka, který natočil s Českou filharmonií pro firmu Decca. Proces vzniku kompletu zachytila v dokumentárním filmu kanadská režisérka Barbara Willis Sweete, která mimo jiné režírovala také 31 přenosů ze série The Metropolitan Opera HD Live. Její dokument Objevování Dvořáka spojil velkého českého skladatele s americkou kulturou zase jiným způsobem, Jiří Bělohlávek má v tomto filmu jednu ze zásadních rolí.

Bělohlávek byl původně violoncellista podobně jako Arturo Toscanini. Dirigování studoval na Pražské konzervatoři i na Akademii múzických umění, mistrovské školení a velké tvůrčí impulzy mu předal legendární dirigent Sergiu Celibidache. „On mě naučil – nebo mi vlastně ukázal –, jak nic nedělám. Jak nic neumím, jak neumím študovat, jak celou roli dirigenta vnímám povrchně a můj průnik do partitury je směšný a povrchní,“ vzpomínal Bělohlávek na Celibidacheho vliv a dodal: „To nebylo moc příjemné zjištění, ale vedlo mě k tomu, že jsem to proměnil. Začal jsem pracovat naprosto odlišným způsobem.“‍

Šéfdirigentem České filharmonie byl Jiří Bělohlávek dvakrát. Poprvé to bylo v letech 1990 až 1992 a odešel tehdy po neshodách s orchestrem. Jeho návrat v roce 2012 už byl očekávanou i vítanou událostí a současný generální ředitel České filharmonie David Mareček to považuje za jeden ze svých největších úspěchů. Česká filharmonie získala pod Bělohlávkovým uměleckým vedením zpátky světové renomé.

Natáčel pro labely Warner Classics, Decca i Deutsche Grammophon. Byl držitelem Řádu britského impéria a mnoha dalších ocenění. Cenu Antonína Dvořáka převzal Jiří Bělohlávek v roce 2014 před koncertem s Českou filharmonií v newyorské Carnegie Hall.

Forgotten Land, Falling Angels, Petite Mort – kdyby choreograf a tanečník Jiří Kylián nevytvořil nic jiného než tyto tři inscenace, i tak by jeho přínos pohybovému divadlu byl obrovský. Cena Antonína Dvořáka, kterou dostal v roce 2013, završila dlouhou řadu ocenění. Ta k němu přicházela během celé kariéry, která ještě stále úspěšně pokračuje.

S tancem začal Jiří Kylián v devíti letech v Praze a pokračoval na konzervatoři, ale už v roce 1967 se mu podařilo získat stipendium na Royal Ballet School v Londýně. Jeho další zastávkou byl německý Stuttgart Ballet, který tehdy vedl John Cranko. Jeho domovskou scénou a nejvýznamnějším působištěm se ale nakonec stal Nederlands Dans Theater – Dutch Dance Theatre. Divadlo zaměřené na současný tanec vzniklo v roce 1959 a postupně si vytvářelo na taneční scéně respektované postavení. Začátkem 70. let ale začaly narůstat spory mezi uměleckou složkou a manažery, divadlo se potácelo v nejistotě a nevyrovnané kvalitě představení. Situace, která byla jistě nepříjemná pro všechny, skončila právě příchodem Jiřího Kyliána. Kylián nejdřív vytvořil pro Nederlands Dans Theater jako hostující choreograf představení Viewers, Stoolgame a La Cathédrale Engloutie. Spolupráce se osvědčila a Jiří Kylián se stal v roce 1975 uměleckým ředitelem souboru společně s Hansem Knillem. Divadlo se pod Kyliánovým vedením nejen zkonsolidovalo, ale vytvářelo si i silné renomé ve světě. Obrovskou zásluhu na tom měla Kyliánova choreografie vytvořená na Sinfoniettu Leoše Janáčka. Nederlands Dans Theater s tímto představením hostoval v roce 1978 na Charleston Festivalu v USA, kde potvrdil svoji pověst špičkového tanečního souboru.

Kromě vynikající divadelní práce založil Kylián v Nederlands Dans Theater i skupinu pro mladé tanečníky NDT II a skupinu NDT III pro tanečníky přes čtyřicet let. Kyliánovy nejslavnější choreografie jsou zmíněny hned na začátku. Forgotten Land z roku 1981 vypráví o lidech, událostech a vzpomínkách, které zmizely někde v hlubinách času. Je to hudební choreografie vycházející ze Sinfonie da Requiem Benjamina Brittena, další inspirací byl obraz Dance of Life Edvarda Muncha. Ve Falling Angels tvoří Kylián nepřetržitou vzájemnou komunikaci mezi osmi tanečnicemi, které žene dopředu pulzující hudba Stevea Reicha pro bicí nástroje. Petite Mort vznikla k 200. výročí Mozartovy smrti pro festival v Salcburku. Šest mužů, šest žen a šest rapírů (foils) tančí na hudbu Wolfganga Amadeua Mozarta.

Počet choreografií Jiřího Kyliána dnes dosáhl od počátečního Paradoxu z roku 1970 stovky položek, dlouhý je i seznam cen a vyznamenání, která Kylián dosud získal. Rytíř Čestné legie, Zlatý lev za celoživotní přínos na Benátském bienále, nizozemská královna mu udělila Medal of the Order of the House of Orange for Arts and Science… byl by to dlouhý seznam. Cenu Antonína Dvořáka obdržel Jiří Kylián jako jeden z nejvýznamnějších umělců světové taneční scény

Vynikající dramatická sopranistka jako by k Antonínu Dvořákovi patřila už svým jménem. Křestní připomíná Dvořákovo monumentálnímu oratorium Svatá Ludmila, druhé skladatele samotného. Dvořáková se prosadila jako hrdinka oper Richarda Wagnera a Richarda Strausse, které zpívala ve staré i nové budově Metropolitní opery. Patřil k ní ale také Leoš Janáček a česká opera vůbec – tomu se žádná česká pěvkyně nevyhne.

Svou operní kariéru zahájila Dvořáková v roce 1949 Ostravě, což tehdy bylo šedivé průmyslové město. Zdálo by se, že kouřící vysoké pece nevytvářejí ideální prostředí pro pěvecké umění, ale ostravská opera měla a má velmi dobrou úroveň. Talent Ludmily Dvořákové rozpoznal její pozdější manžel, dirigent Rudolf Vašata. Slyšel ji zpívat Mařenku v Prodané nevěstě a rychle pochopil, že v hlase je mnohem víc hrdinství, vášně a vznešenosti, než je potřeba pro líbeznou Mařenku z opery Bedřicha Smetany. Obsadil Dvořákovou do titulní role Janáčkovy Káti Kabanové a zahájil tak její cestu, na jejímž vrcholu byla velká sopránová heroina. Z Ludmily Dvořákové se stal opravdový „Hochdramatischer Sopran“. Byl to hlas nejen velký, ale i krásný a bezvadně ovládaný.

Ludmila Dvořáková se stala sólistkou Národního divadla v Praze, hostovala ve Vídeňské státní opeře, ale jejího umění si brzy všimla i operní divadla v Německu. V roce 1960 Dvořáková začala zpívat v Berlínské státní opeře, kde byla jednou z jejích rolí také Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce. Z východního Berlína už byl jenom malý krok na největší světové scény na západě – dokonce se jí podařilo pracovat za železnou oponou se souhlasem úřadů, takže nemusela z komunistického Československa emigrovat. Její Ortruda z Lohengrina natolik zaujala Wagnerova vnuka Wielanda, že ji okamžitě pozval na festival do Bayreuthu. V divadle, které je zasvěcené operám Richarda Wagnera, zpívala nejen Ortrudu, ale také Brünnhildu, Venuši v Tannhäuserovi a Kundry v Parsifalovi. Wagnerovská sopranistka těžko může dosáhnout vyšší mety.

V roce 1966 Ludmila Dvořáková poprvé zpívala v Metropolitní opeře a stihla ještě vystoupení v její staré budově. Zpívala titulní roli v Beethovenově Fideliovi a kritika byla nadšená stejně jako publikum. V MET Dvořáková zpívala Isoldu, Ortrudu, Straussovu Elektru – její zařazení bylo jasné. V londýnské Covent Garden zpívala pod taktovkou Georga Soltiho všechny velké ženské role v Prstenu Nibelungově, takže vystupovala ve všech čtyřech večerech inscenace. V Londýně ale také zpívala Dvořákovy Biblické písně. Smrt Ludmily Dvořákové byla wagnerovsky tragická – zemřela při požáru svého domu. Zůstalo po ní víc vzpomínek než nahrávek – neměla nahrávání ráda.

V roce 2002 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, Cenu Antonína Dvořáka získala o deset let později.

Dirigenta Jiřího Kouta dovedla jeho umělecká cesta z malého západočeského města Plzně až do New Yorku. Z dirigenta malého oblastního divadla se po mnoha letech propracoval až do Metropolitní opery, to už jako specialista na díla Richarda Wagnera, Richarda Strausse a také Leoše Janáčka.

Nenápadný, přesný, originální – to je Jiří Kout. Do života i umělecké kariéry Jiřího Kouta zasáhly politické poměry v socialistickém Československu. Když v srpnu roku 1968 sovětská vojska obsadila republiku, projevil k takzvané „bratrské pomoci“ otevřený odpor. V následujícím roce kvůli tomu přišel o místo v plzeňské opeře, kde mimo jiné dirigoval baletní inscenaci Dvořákových Slovanských tanců.

V roce 1972 začal Kout pracovat v Národním divadle v Praze jako korepetitor a postupně se vracel k dirigování. Časem také začaly přicházet pracovní nabídky z Německa. Jako host začal dirigovat v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde v roce 1978 přijal stálé místo. Zároveň to ale znamenalo emigraci z Československa, která se tehdy zdála být trvalá. Na nedostatek dirigentské práce si ale nikdy stěžovat nemohl a se svou orientací na německý repertoár se prosadil i v nejlepších německých divadlech.

Pracoval v Bavorské státní opeře i Vídeňské státní opeře, byl generalmusikdirektorem v Saarbrückenu, později v Lipsku a zároveň také hlavním dirigentem v Deutsche Oper Berlin. V Berlíně a Lipsku pracoval až do konce 90. let, v Deutsche Oper Berlin se společně s režisérem Götzem Fridrichem zasloužil o vynikající etapu v dějinách divadla. Metropolitní opera ho slyšela dirigovat Straussova Rosenkavaliera, kterého Jiří Kout uvedl také v pražském Národním divadle.

Šest let po pádu komunistického režimu tam začal v roce 1995 znovu pracovat a uvedl kromě Rosenkavaliera ještě výborná nastudování Straussovy Elektry, Wagnerova Tristana a Isoldy a Janáčkovy Její pastorkyně. Interpretace oper Dvořákova obdivovatele a přítele Leoše Janáčka patřily k tomu nejlepšímu, co Jiří Kout v opeře dělal. Dirigoval Janáčkovy opery v MET, v Los Angeles, v San Franciscu, v Covent Garden i na festivalu v Glandebourne. Při svých návratech do České republiky dirigoval také Českou filharmonii a Prague Symphony Orchestra FOK. U tohoto orchestru je dodnes čestným šéfdirigentem.

„Nejvíc mě zajímají klavíristé, kteří se ode mě radikálně liší,“ prohlásil v jednom rozhovoru vynikající český klavírista Ivan Moravec. V tom stejném rozhovoru také prohlásil: „Až do smrti si budu připomínat dva recitály, které u nás v Praze odehrál Michelangeli.“ Do těchto dvou vět by se dal zkoncentrovat Moravcův přístup ke klavíru i hudbě.

Michelangeli byl pro Ivana Moravce velkým zdrojem inspirace: nejen zmíněné pražské recitály, ale také osobní setkání při Michelangeliho mistrovských kurzech a důkladné studium jeho nahrávek. Sledování diametrálně odlišných přístupů ke klavíru zase charakterizovalo Moravcovo neustálé cizelování vlastního originálního stylu. Stal se také jediným českým klavíristou, kterého label Philips Records zařadil do své série Great Pianists of the 20th Century.

Ivan Moravec se začal učit na klavír v Praze, kde se také narodil, jeho první učitelkou byla Ilona Štěpánová-Kurzová. Nejdřív ho ale v hudbě lákala opera a rád poslouchal nahrávky Enrica Carusa. Jeho kariéru klavíristy málem zničil úraz krční páteře, ale podařilo se mu hendikep nejen překonat, ale ještě ho naopak využít tím, že si vyvinul specifickou techniku hry. Ta spočívala v použití váhy celé paže a jemného tvoření tónů konečky prstů.

Navzdory svému talentu se Ivan Moravec doma v Československu těžko prosazoval a na začátku jeho světové kariéry stála Velká Británie a Amerika. Svůj londýnský debut absolvoval v roce 1962, o dva roky později ho – stejně jako houslistu Josefa Suka a klavíristu Rudolfa Firkušného – přizval k hostování s Clevelandským orchestrem dirigent Georg Széll. V roce 1966 Moravec debutoval v Carnegie Hall. V Americe začal také soustavně nahrávat pro Connoisseur Society.

K Moravcovým nejlepším nahrávkám patří recitál z díla Clauda Debussyho z roku 1982 pro label Vox a o rok pozdější recitál ze skladeb Leoše Janáčka pro label Nonesuch. Český label Supraphon, který ho kdysi nechtěl nahrávat, mu nakonec udělil platinovou desku za 250 000 prodaných disků. Proslavil se tichou, přemýšlivou hrou, k jeho oblíbeným autorům patřili Mozart, Chopin, Schumann, Brahms a Ravel.

Mezi Moravcovými nahrávkami pochopitelně nechybí Antonín Dvořák. Jeho Klavírní koncert g moll natočil s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, s mezzosopranistkou Věrou Soukupovou nahrál Biblické písně. Laureátem ceny Antonína Dvořáka se Ivan Moravec stal v roce 2010. Mohl ji přidat k oceněním Grand Prix du Disque, ceně za celoživotní přínos z Cannes Classical Awards a mnohým dalším.

Byl to pravnuk Antonína Dvořáka a vnuk skladatele Josefa Suka. Houslista, violista a dirigent množství talentu nejen zdědil, ale také rozvinul. Brzy se z něj stal respektovaný hudebník z velkého rodu a nikdy se svému nadání ani jménu nezpronevěřil.

„Josef Suk je všeobecně známý jako nejvýznamnější žijící reprezentant české houslové školy. V jeho způsobu hry je obsažená ohromná dávka individuality s okamžitě rozpoznatelným tónem. Díky tomu Suk patří ke špičkovým mezinárodním umělcům.“

^{Těmito slovy ocenil Josefa Suka hudební kritik Patrick Lambert v časopisu Gramophone.}

Článek vyšel v srpnu 2004, kdy bylo Josefu Sukovi sedmdesát pět let. O pět let později oslavil osmdesátiny a zároveň se stal prvním laureátem ceny Antonína Dvořáka. Nebyla to samozřejmě první cena v jeho životě: v roce 2002 se stal rytířem Čestné legie, o tři roky dříve mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy, od roku 1977 byl držitelem titulu „Národní umělec“.

Byla to ale především hudba, která v Sukově podání oslňovala svět. „Bezvýhradně jsem ho obdivoval,“ pokračuje ve svém vyznání Lambert. „Byl to právě on, kdo mě uvedl do světa velkých houslistů s nejvyšší úrovní interpretační kultury. Jeho kolegové jsou pro mě Kubelík, Kreisler a Heifetz – jejich nahrávky v té době byly mým každodenním chlebem.“

Pro Josefa Suka byla každodenním chlebem hudba, kterou neuměl interpretovat jinak než ve špičkové kvalitě. Byl posledním žákem houslového virtuosa Jaroslava Kociána, který zase chodil do třídy k Otakaru Ševčíkovi. Suk byl nejen pokračovatelem velkého skladatelského rodu, ale také největších mistrů české houslové školy. Hrával na stradivárky, ale také na nástroj českého houslaře Přemysla Špidlena.

Do USA pozval pětadvacetiletého Josefa Suka dirigent Georg Széll – to je větší důkaz talentu a kvality než všechny hudební ceny. Széllovým takřka nadlidskými nárokům na hudebníky nebylo lehké vyhovět. Josef Suk zahájil se Széllem a Clevelandským orchestrem svoji světovou kariéru.

Josef Suk byl vynikajícím sólistou i komorním hráčem. Věnoval se samozřejmě hudbě svého pradědečka Antonína Dvořáka i dědečka Josefa Suka, ale byl také vzorovým interpretem Bacha, Mozarta a Beethovena. Sukovu hru charakterizuje plný a zpěvný tón, a dokonalá stylová čistota. Získal šestkrát francouzskou cenu Grand Prix du Disque, Edisonovu cenu v Nizozemsku, cenu Mozartovy společnosti ve Vídni a další.

Je držitelem Zlaté desky Columbie z roku 1978, Zlaté desky Supraphonu a v roce 1999 získal platinovou desku Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů.