Korngold a Bruckner: Mezi zlatým Hollywoodem a vznešenou Vídní

Nikdy se nepotkali, ale přes rozdíly v osobnostech a vyznání, stejně jako přes propast času si Erich Wolfgang Korngold a Anton Bruckner symbolicky podají ruce ve Dvořákově síni. Na letošním festivalu uslyšíme jejich díla v jednom večeru v podání Gustav Mahler Jugendorchester.

Přijde do vídeňské cukrárny venkovsky oblečený katolík. Než stačí otevřít pusu, předběhne ho elegantní žid, shrábne nejlepší zákusky, hodí na pult hrst peněz a zmizí. „Prosím vás,“ obrátí se uctivý mužík skoro s pláčem na prodavačku, „vyřiďte jeho císařské milosti Františku Josefovi I., ať už mi tu všichni přestanou ubližovat.“ Paní za pultem se usměje a konejšivě odpoví: „Počkejte si tak sto let, pane Bruckner, a budou vás s panem Korngoldem hrát oba.“

Právě tak by mohlo vypadat setkání Antona Brucknera s Erichem Wolfgangem Korngoldem, kdyby k němu doopravdy došlo. Čas jim to ale nedovolil, Korngold přišel na svět v květnu 1897, necelý rok po Brucknerově smrti. Oba patřili k Vídni, ačkoli se v ní ani jeden z nich nenarodil. Také je těžké představit si dva rozdílnější lidské typy i osudy: počínaje rodinným zázemím a konče osobnostmi obou autorů.

Tvůrčí ego v nesmělém balení

Symfonické dílo Antona Brucknera tvoří kolos o devíti částech, přičemž závěr poslední položky vznikal roku 1896 v malém apartmánu vídeňského Belvederu. Palác na okraji vnitřní Vídně obklopený krásným parkem nebyl přístupný veřejnosti jako dnes. Musel v něm být božský klid umožňující soustředění, které u Brucknera hraničilo s mystickým vytržením.

Mohl v něm přemýšlet o starých formách, které mistrovsky ovládal, stejně jako o revolučních počinech Richarda Wagnera, jehož fanaticky obdivoval. Jedna z dobových anekdot tvrdí, že když pobýval Wagner ve Vídni, Bruckner chodil stále ve fraku, aby byl i při náhodném setkání s mistrem náležitě ustrojen.

Není se čemu divit: Bruckner se k hudebním vrcholům i společenskému uznání propracovával s obrovskými potížemi. Pocházel z rodiny kantora v městečku tvořícím dnešní předměstí Lince. Matka ho po otcově brzké smrti chtěla uchránit před osudem špatně placeného hudebníka žijícího ve věčných úzkostech o budoucnost a jeho hudební vzdělání nijak zvlášť nepodporovala. Přesto jako by Brucknera přes všechny překážky, posměch a nepochopení skutečně přenášela nějaká nadpozemská síla.

Protekční dítě v pasti antisemitismu

Jeho mnohem mladší kolega Korngold sice pocházel také z provincie – tedy z Brna –, ale to je také poslední věc, která ho se starším předchůdcem lidsky spojovala. Jeho otec jako vlivný hudební kritik a spisovatel udělal vše proto, aby synkova kariéra nabrala směr a rychlost hned od začátku. Byl tu samozřejmě evidentní talent malého Ericha, ale tatínek se činil ze všech sil, aby mu umetl cestu.

Rodina se brzy odstěhovala do Vídně, kde pak devítiletý Erich přehrával svou první kantátu Gustavu Mahlerovi. Jako jedenáctiletý napsal balet Sněhulák, který roku 1910 uvedla Vídeňská dvorní opera. Odmalička byl zvyklý, že se jeho hudba hraje, nad talentem zázračného dítěte žasli Richard Strauss i Giacomo Puccini, a když měl narukovat do první světové války, stal se musikdirektorem regimentu sídlícího ve Vídni. Jeho opera Mrtvé město měla dvě premiéry najednou: v Hamburku a v Kolíně nad Rýnem. Úspěch mystického thrilleru byl ohromný a publikum jej má rádo dodnes.

Štěstí Korngoldovi přálo i po nástupu německých nacistů k moci a po anšlusu Rakouska. „Byli jsme Vídeňané, a Hitler z nás udělal židy,“ povzdechl si skladatel, který se v roce 1938 rozhodl zůstat v Los Angeles, kde později, roku 1945, skládal Houslový koncert. Předtím dělal kariéru v Hollywoodu, dodnes je pokládán za otce typického zvuku zlaté éry amerických filmů. Barevná orchestrace, láska k naladěným bicím nástrojům a smysl pro vláčné melodie charakterizuje jeho symfonickou i filmovou hudbu oceněnou dvěma Oscary.

Tady se ale obloukem vrací k lidsky tak odlišnému Brucknerovi: v hudbě se najednou objevuje magická kontinuita. Bruckner proplouvá tajemnými hlubinami oceánu, z nichž se v nečekaných chvílích vzedme nádherná melodická vlna. Na ní jako by s rozkoší surfoval Korngold, občas se vrhnul zpět do hlubin a táhnul za sebou paprsek radosti. Jako by se Brucknerovi, jemuž hudebně za hodně vděčil, omlouval za svoje předbíhání: „Neráčej se zlobit, milej pane, já do té Ameriky vážně musel co nejrychleji.“

Korngoldův Houslový koncert se sólistou Renaudem Capuçonem a Brucknerovu Symfonii č. 9 d moll uvedeme 9. září v Rudolfinu. Hrát bude vynikající Gustav Mahler Jugendorchester pod taktovkou Manfreda Honecka.

Autor: Boris Klepal