12 violoncellistů Berlínských filharmoniků

Violoncellisté nazývaní také prostě „Dvanáctka“, jsou jedineční. Každý symfonický orchestr má svou violoncellovou sekci, ale skutečnost, že hráči violoncellové skupiny spojili své síly jako nezávislá formace, vlastně jako orchestr v rámci orchestru, a hráli jeden úspěšný koncert za druhým, byla v době vzniku tohoto ansámblu jedinečná. Proto každý hudební fajnšmekr ví, kam 12 violoncellistů patří, i když není uvedeno jméno jejich mateřského orchestru. Jsou prostě svébytnou institucí.

Dvanáctka je mytické číslo, které představuje dokonalost. Dvanáct měsíců tvoří rok úplný a dvanáct (půl)tónů tvoří oktávu. Dvanáct kmenů tvořilo starověký lid Izrael, dvanáct důvěrníků zde doprovázelo zakladatele obecného náboženství a neslo jeho učení po zemi, dvanáct bran vede do nebeského Jeruzaléma, vysněného města svobodného lidstva.

Jejich vystoupení se mohou konat pouze v době mimo službu mateřského orchestru Berlínské filharmonie. Koncertní dny jsou pevně stanoveny s dostatečným předstihem, stejně jako data natáčení desek a dalších zvukových záznamů. Zkušební plány Berlínské filharmonie se však mohou náhle změnit, a tak musí Dvanáctka do svých smluv vždy zahrnout zvláštní doložku, která jinak platí pouze v případě vyšší moci: jsou k dispozici pouze s výhradou, že pokud nastane orchestrální povinnost, a to i neočekávaně, musí být svému mateřskému tělesu plně k dispozici. Orchestrální služby tedy mají absolutní přednost před aktivitami Dvanáctky, jakkoli jsou violoncellisté tělesem exkluzivním, budujícím dlouhodobě a úspěšně svou souborovou image.

Hudbu spolu tvoří od roku 1972 a jako soubor vystupují po celém světě v těch nejprestižnějších sálech. Dokonce ani premiéra s celovečerním programem se neodehrála v Berlíně, ale v Tokiu. Sestava skupiny se v průběhu let měnila; zakladatelé odcházeli do důchodu, nahradili je jejich mladší kolegové. Historie dvanácti violoncellistů je mimo jiné i symbolem kontinuity uměleckého úsilí.

Kde hledat počátky neobvyklého uměleckého záměru? Julius Klengel, violoncellový virtuos, pedagog a skladatel, napsal roku 1920 hymnus pro dvanáct violoncell; spolu s jedenácti vybranými studenty prý hrál svému příteli Arthuru Nikischovi (1895–1922 šéfdirigent Berlínské filharmonie) k jeho 65. narozeninám. O dva roky později se dílo dočkalo na dlouhou dobu svého posledního uvedení: slavnostní skladba zazněla koncem ledna 1922 na Nikischově pohřbu.

Novodobá a skutečná historie dnešní Dvanáctky, nyní přesahující období delších 50 let, začala takto: znalí salcburští muzikologové vystopovali hudebně-historickou jedinečnost v archivech a požádali Berlínskou filharmonii, zda by jejich violoncellová skupina byla ochotna pořídit veřejnou rozhlasovou nahrávku nalezeného díla. Tento zvukový záznam se setkal s obrovským ohlasem a způsobil poptávku, aby bylo na takový počin navázáno. Aby to však bylo možné, bylo třeba splnit dva důležité předpoklady: existenci adekvátního repertoáru a schopný management umožňující realizaci koncertů ansámblu.

Při vytváření souborového reperteoáru stál na samém počátku vznik jednoho z děl, které se stalo kmenovou kompozicí koncertů Dvanáctky: Blues, Espanola a Rumba Philharmonica pro dvanáct violoncellových sól Borise Blachera. Je to třídílná taneční suita, tematicky se vážící ke třem geografickým oblastem, které jsou spojovány s vášnivým tancem: afroamerické v USA, Španělsku a Jižní Americe.

K rozšiřování repertoáru došlo prostřednictvím zakázek. Festspiele GmbH v Berlíně objednaly skladbu u Jeana Françaixe, osobitého neoklasika, který odmítal estetická a stylová omezení. Pro svou „Ranní serenádu“ se nechal inspirovat dopisy George Sandové. Françaix se o skladbě vyjádřil následovně: „Finále mého ‚Aubade‘ nechává řvát violoncella jako automobily v 24hodinovém závodě v Le Mans, hlasitě, že i neslyšící posluchači budou tleskat, povzbuzeni bleskovými údery smyčců na violoncello a démonickými tvářemi dvanácti virtuosů.“ Světová premiéra se odehrála 30. září 1975 v New National Gallery v Berlíně a byla prvním celovečerním koncertem před domácím publikem.

Iannis Xenakis ve svém „8minutovém thrilleru“ pro Dvanáctku požaduje téměř vše, co violoncellisté mohou zvládnout po zvukové a hráčské stránce. Virtuozita je vyžadována na všech úrovních: technické, v uchopení celku, v naslouchání a reagování. Přibyly další kompozice: Michael Braunfels napsal „Symposium“ pro Dvanáctku v roce 1975, Marcel Rubin složil „Concertino“ pro vídeňský festival v roce 1976 a Helmut Eder napsal svou „Melodia-Ritmica“ pro Salzburg. Zámecký festival ve Schwetzingenu zadal Günterovi Bialasovi „Asonance“, pro Lucernský festival vytvořil Rudolf Kelterborn „Scénu pro 12 violoncellistů“, Wolfgang Fortner se v roce 1983 vrátil ke starému žánru madrigalu a Zimmermannovo Canticum Marianum The Twelve bylo provedeno na hudebním festivalu v Drážďanech.

Bohatý repertoár – moderní repertoár – v tom je síla Dvanáctky. Každé její výročí ale přináší něco nového. V roce 1992 jí Wolfgang Rihm ve svém tvůrčím pnutí spojeném s jeho 40. narozeninami nadělil „Momentku“ k 20. narozeninám souboru. V roce 1997 přišla souboru gratulace ve formě partitury Bretta Deana se skladbou: „Dvanáct naštvaných mužů“.

Hudebníci, zvláště pokud pocházejí z Berlína a jeho filharmonie, jsou v zahraničí posuzováni podle přísných norem: jsou považováni za velvyslance svého města, a dokonce i své země. 12 violoncellistů s touto rolí nikdy nemělo potíže, plnili ji dokonale. Dvanáctka se těší respektu a důvěře v úloze ambasadorů své země a obracejí se na ně i organizátoři humanitární pomoci. V japonském Kobe uspořádali benefiční koncert pro oběti zemětřesení; ve Frankfurtu nad Mohanem věnovali výtěžek ze svých koncertů na boj proti roztroušené skleróze; své vystoupení věnovala Dvanáctka slavné violoncellistce Jacqueline du Pré, která na tuto závažnou nemoc zemřela.

zdroj: The 12 cellists of the Berlin Philharmonic Orchestra

foto © Uwe Arens

foto © Peter Adamik