Clara a Robert Schumannovi: Děti bohů umění i přízemního světa
Žili jako umělecké souhvězdí i konvenční rodina zároveň. Manželé Schumannovi představovali dva mimořádné talenty s dušemi romantických vizionářů, kteří se přitom nevymanili z okovů své doby. Festival Dvořákova Praha letos uvede všechny jejich koncerty pro sólové nástroje.
Instrumentální koncerty Clary a Roberta Schumannových vznikaly v rozmezí let 1833–1853. Jsou pouhé čtyři a klavírní jen dva. To je překvapivě málo na to, jak skvělí byli oba klavíristé a jak intenzivně Robert především v závěru života skládal. Do dvou desetiletí vymezených oběma letopočty se však vejde řada událostí. Počátek jejich vztahu, kdy Clara ještě nosila dívčí jméno Wieck a byla v rukou svého přísného až despotického otce. Robert s ním později sváděl úpornou bitvu o svolení k sňatku, které si nakonec vymohl až u soudu.
Trápily je neurovnané i nevyrovnané rodinné poměry – dva vynikající umělci stále naráželi na realitu, v níž všechno komplikovala Robertova psychická labilita, přecitlivělost i věčné záchvaty úzkosti. Stejně tak ale oba válčili s dobovými konvencemi: jeden je v zásadě dodržoval a vyžadoval, druhá se z nich snažila alespoň částečně vymanit.
Prožili spolu revoluční rok 1848, po němž řada jejich přátel skončila ve vězení či v exilu. Do jejich životů ale také vstoupil teprve dvacetiletý a oslnivý Johannes Brahms, jehož talent oba manželé Schumannovi okamžitě rozpoznali. Clara porodila v manželství osm dětí: poslední z nich v době, kdy už Robert po nezdařeném pokusu o sebevraždu pobýval na vlastní žádost v psychiatrickém sanatoriu.
Dohlížet a hlídat
„Zítra budu hrát Adagio z variací od Chopina a budu při tom usilovně myslet výhradně na tebe,“ napsala Robertovi čtrnáctiletá Clara. Oba se poznali, když jí bylo devět, Robertovi bylo osmnáct. Jejich o pár let pozdější vzájemné vzplanutí bylo velmi časné i na dobu, kdy se dívky vdávaly pokud možno co nejdřív. Robert byl nesporný kompoziční talent, ale jeho mladý předmět touhy také. Clara právě dokončovala svůj jediný Klavírní koncert d moll, jejím vlastním dílem byla i orchestrace – jen v první větě ji revidoval Robert. Sama si koncert také roku 1835 zahrála v lipském Gewandhausu, provedení řídil Felix Mendelssohn. Její talent evidentně nesedával v koutě a nečekal, až ho někdo najde.
Byla to bezesporu zásluha jejího otce Friedricha Wiecka: výborného a vlivného učitele klavíru i úspěšného obchodníka s notami a samozřejmě rovněž s klavíry, jimž rozuměl po všech stránkách. Pěstoval Claru nejen jako zázračné dítě, ale díky němu se naučila i několik jazyků, studovala náboženství, kompozici, hudební teorii, orchestraci a kontrapunkt. Získala i solidní znalosti oboru, kterému se dnes říká umělecký management. Možná by však bylo lépe říci, že spíše než díky otci to vše dělala pod jeho důkladným dohledem.
Z doby Clařina dětství nejsou příliš věrohodné ani její deníkové záznamy, které jí otec alespoň částečně diktoval. Sám z nich vychází jako pokrokový učitel, který dával přednost pěstování sluchu citlivého ke kvalitě zvuku a harmonií před mechanickým drilem. Clara sama pak až ve stáří připustila, že ji otcova přísnost patrně zachránila před nabubřelou pýchou z brzy získané slávy. Její vyznání však lze číst i tak, že chvály si doma příliš neužila.
Z jedné ruky do druhé
Žena 19. století byla v zásadě mužským majetkem a Clara o tom dostala první lekci už ve svých pěti letech. Její rodiče se roku 1824 rozvedli a z jejího života tak na dlouhou dobu téměř zmizela matka Mariane. Ta sice děti původně odvedla s sebou, ale soud podle tehdejších zvyklostí nařídil jejich návrat k otci, zatímco s matkou povolil jen velmi omezený styk. Otec děti k matce nad povolený rámec nepouštěl, ačkoliv o to určitě stála a psala svému exmanželovi ponížené prosebné dopisy.
Dětí se nejspíš neptal nikdo na nic. Wieck se znovu oženil, Clara se s nevlastní matkou nikdy nesblížila. Jsou ale věci, jimž nelze poručit ani je uhlídat: vztah mezi Clarou a Robertem se neptal na Wieckův dohled ani na jeho představy o Clařině budoucnosti.
S odstupem je možné připustit, že Clařin otec měl oprávněné obavy, jak Robert dokáže uživit rodinu. Mohl mít výhrady i k jeho labilní psychické kondici, která se projevovala už tehdy. Vzhledem k okolnostem je ale pravděpodobné, že prostě nechtěl dovolit dceři, aby se zařídila po svém. Byla pro něj majetkem, do nějž investoval hmotné i duchovní prostředky a hodlal jej výhodně zhodnotit.
Byla vlastně slavnější než Robert, který si vydobyl jméno a respekt především jako hudební novinář – jeho Neue Zeitschrift für Musik (Nový hudební časopis) se stal vzorem pro hudební periodika budoucnosti. Se slávou komponisty to bylo horší a šířila ji hlavně Clara, která zařazovala Robertovy skladby na programy svých koncertů. Kritika se pak vesměs věnovala mentální alchymii ve snaze oddělit klavíristku od díla – prvou nadšeně vychválit a druhé zprudka odmítnout.
Clara a Robert měli svatbu roku 1840, o pouhý den dříve, než Clara dosáhla tehdejší plnoletosti v jednadvaceti letech. Otec souhlas neudělil, soudní bitva o Claru tentokrát skončila v jeho neprospěch. Manželství Schumannových dodnes obestírá aura vznešeného uměleckého svazku, což je jistě část pravdy. Další část ale představuje fakt, že Clara přešla od jednoho majitele ke druhému.
Robert od ní očekával vše, co by žena měla v manželství dělat. Vedle péče o manželův talent a dílo tak měla Clara na starosti i domácnost a děti. Komponovala málo a téměř také přestala koncertovat. Robert jí částečně ukradl duši, i když ji nedusil tak krutě jako Gustav Mahler svoji Almu. Clara se také dobovým konvencím – možná i pod vlivem výchovy – vzpírala jen v omezené míře. Klavírní koncert, který dokončila v šestnácti letech, ale dokazuje, že by její samostatnou skladatelskou kariéru bylo na čem stavět.
Jeden hlas generace ve třech osobách
Robert má oprávněný status ideového vůdce německých romantiků, zhlíželi se v něm i čeští skladatelé v čele se Zdeňkem Fibichem. Clařina podpora jeho práce se dodnes často bere jako samozřejmost a její dílo jako něco vedlejšího a doplňujícího. Zároveň se ale stále víc ukazuje, že jejich talenty byly nejspíš srovnatelné, narozdíl od podmínek k jejich rozvoji. Tady stál osud jednoznačně na Robertově straně, ačkoliv k němu jinak příliš milosrdný nebyl.
K mimořádným intelektuálním schopnostem mu nadělil tak špatnou psychickou kondici, že je nedokázal dostatečně uplatnit. Vyváděly ho z míry i drobnosti, propadal úzkostem a záchvatům skepse, navzdory fantastické hudební erudici nebyl schopen pracovat s orchestrem. Místo městského hudebního ředitele v Düsseldorfu zastával od roku 1850 pouhé tři roky a po praktické stránce to zřejmě bylo neštěstí pro všechny zúčastněné. Roberta ovšem častý styk s hudební praxí povzbudil k intenzivnímu skládání – v té době vznikly vedle řady jiných skladeb i jeho violoncellový a houslový koncert.
Celkově se zdá být až neuvěřitelné, kolik hudby byl labilní Robert schopen zkomponovat. Jeho dílo za pouhých 46 let života obsahuje 180 položek, přičemž se většinou jedná o rozsáhlejší cykly a rozměrné skladby. K tomu ještě vedl svůj časopis, do nějž přispíval nejen pod svým jménem, ale také pod dalšími dvěma pseudonymy a charaktery: jako útočný a impulsivní Florestan a poeticky harmonický Eusebio.
Oproti vícerým krachům ve společenském i profesním životě je zřetelné, že Robertovi vyhovovala samotářská práce v nerušeném prostředí – pak byly jeho výkony nadlidské. Tři Schumannovy koncerty – klavírní, violoncellový a houslový – časově zhruba rámují manželství s Clarou. Jeho frenetický začátek ve vytouženém vztahu i bolestný konec v definitivní ztrátě Robertova psychického zdraví.
Klavír, cello, housle a vzdálené zmrtvýchvstání
Klavírní koncert a moll – ve stejné tónině jako Clařin – Robert dokončil roku 1845. Premiéru hrála samozřejmě Clara, opět to bylo v Gewandhausu, dirigoval Schumannův přítel Ferdinand Hiller. O pár měsíců později od něj taktovku převzal Mendelssohn. Koncert měl úspěch, dodnes představuje jednu z nejhranějších skladeb svého druhu. Clara tehdy měla za sebou fantastické a finančně úspěšné turné po Rusku, kde s ní byl i Robert. Dlouhé cestování pro něj však bylo příliš vyčerpávající, takže se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.
Neustálé potíže se zdravím i hledáním odpovídajícího místa nenahrávají pokusům přímočaře provázat dílo s autorovým životem. U Schumanna tato jednoduchá metoda nijak jednoduše nefunguje. K romantikovi patří nespokojená duše z principu, ale z Robertových děl sotva křičí vyslovené utrpení či zoufalství. Spíš se často zdá, jako by skladatel žil v jiném světě a zároveň do jiných, ideálních světů nahlížel.
Pro Violoncellový koncert, opět v tónině a moll, to platí beze zbytku. Často se označuje jako záhadný a enigmatický, zvlášť začátek má charakter meditace pro osamělý mužský hlas uprostřed orchestrálního světa. V něčem připomene Antonína Dvořáka, který ve svém violoncellovém koncertu rovněž nechtěl připustit exhibici sólistických dovedností a napsal jeden ze skvostů violoncellové literatury. Vedle Edwarda Elgara se k nim dnes už řadí i Schumann, ačkoliv autor své dílo nikdy neslyšel.
S Houslovým koncertem d moll z roku 1853 měl větší štěstí, i když se jednalo pouze o soukromé provedení hannoverského dvorního orchestru. Jako koncertní mistr v něm působil houslista Joseph Joachim, blízký přítel Roberta, Clary i Johannesa Brahmse. Sám však skladbu nikdy nehrál, pokládal ji za produkt Robertova šílenství. Clara dokonce podlehla Joachimovu vlivu a nezařadila ji do edice Robertova souhrnného díla, na níž po manželově smrti pracovala.
Schumannův houslový koncert nachází českou paralelu ve Druhém smyčcovém kvartetu Bedřicha Smetany, který rovněž sklízel přezíravé odsudky jako dílo blázna. Teprve budoucí generace ocenily jeho vizionářství a krásu. Schumannovo mistrovské dílo se vrátilo do hry až v roce 1937, kdy ho vzal za své fenomenální houslista Yehudi Menuhin. Dosavadní opomíjení skladby při tom označil za historický omyl.
Schumannovi na Dvořákově Praze
Festival Dvořákova Praha letos uvede všechny instrumentální koncerty manželů Schumannových v následujícím pořadí: Klavírní koncert a moll, op. 54 (14. 9.), Houslový koncert d moll, WoO 23 (19. 9.), v jednom večeru pak zazní Clařin Klavírní koncert a moll, op. 7 a Violoncellový koncert a moll, op. 129 (20. 9.).